Na hřišti chci vždy nechat to nejlepší, říká Adam Šimák z Horní Cerekve

Je mi 19 let, bydlím v Horní Cerekvi a tento rok se chystám na vysokou školu v Českých Budějovicích.Mám rád všechny druhy sportů od fotbalu, který mám rád nejvíc až po vodní pólo. S fotbalem jsem už začal jako malý, když mě taťka brával na zápasy a mě se to zalíbilo, a tak jsem to zkusil a bavilo mě to. Ze začátku jsem to nebral moc vážně, ale postupem času jsem přišel na to, že když do toho dám víc, tak bych se mohl zlepšovat. Začal jsem v přípravce, kde jsem se tzv. rozkoukával. Potom přišlo období žáků, které bylo podle mě nejlepší z pohledu toho, že jsem se stal třikrát nejlepším střelcem. Následovalo období dorostu. Tam už jsem nenavázal na svou střeleckou „slinu“ ze žáků, ale zkoušel jsem nový post obránce a tam jsem zůstal do teď. Od žákovského věku jsem byl v Horní Cerekvi, poté sezónu v Počátkách a v dorostu na „chvilkové“ hostování v Batelově. Nyní působím v Horní Cerekvi.

Ano, hrála se 1.B třída, ale bohužel i když jsme se snažili, tak jsme se nedokázali zachránit. Já osobně jsem čekal velký rozdíl mezi 1.B třídou a Poutník ligou hned první kolo, kdy jsme hráli proti Maratonu, který to minulou sezonu suverénně vyhrál. Překvapilo mě tempo zápasu, které nebylo tak rychlé a přišlo mi, že má hráč na všechno víc času. A to, že jsme Maratonu dali pět gólů mě překvapilo, protože když to minulý rok vyhráli čekal jsem víc, ale to neznamená, že v této soutěži nejsou soupeři, naopak každý může překvapit.

Hraju fotbal pro radost, ale hlavně taky pro tým ve kterém právě jsem. Pár věci už jsem si splnil (nejlepší střelec, nejlepší hráč, vítěz Bernard cupu...). Určitě bych si chtěl vyzkoušet atmosféru vyšší třídy, ale kdo ví, kam mě vítr zavane.

Můj asi nejhezčí fotbalový zážitek je ze žákovského věku, kdy jsme hráli v Pacově, byl to zápas o první místo. Dal jsem gól hned v první minutě a potom ke konci zápasu jsem rozhodl střelou, kterou jsem dal gólmanovi „jesle“. Naopak asi nejhorší zážitek byl pro mě ten, kdy mi soupeř v dorostu v souboji o míč vyhodil koleno a potom jsem nemohl dlouhou dobu hrát.

Jako malý jsem měl za vzor Ronaldinha, ale přišel jsem na to, že jeho styl se svojím tělem asi nenapodobým. Jako vzor sice už nehrající, ale i přesto je to vzor, mám Pavla Nedvěda. Co on dokázal to je uctyhodné a málokterý český hráč toho dokázal tolik co on.

Radost, ale taky v jistém směru zodpovědnost pro tým, abych na hřišti nechal to nejlepší.

Náš největší problém byla určitě koncovka. V té jsme pohořeli. Měli jsme hodně jasných šancí, které jsme však neproměnili, kdyby jsme je proměnili, tak jsme hráli více v pohodě a výsledek by byl jiný, ale to je kdyby a fotbal se hraje na góly, které jsme nedali.

Není to nic příjemného jak pro hráče, který kartu dostal, tak ani pro tým, který je tím pádem oslaben. Já si myslím, že jsem spíše klidný hráč, ale nebudeme si nic nalhávat, občas jsou chvíle, kdy neschází mnoho k tomu, abych „vybouchl“. Nemůžu říct o někom, že by byl jednoznačně a jenom raubíř, ale občas problém udržet nervy má asi každý hráč, když se nedaří.

Rozhodně bych dal půlku mým rodičům, protože se o mě už 19 let starají a já bych jim to chtěl nějak „oplatit“.Potom bych si něco nechal na „horší“ časy a ze zbytku bych zaplatil pokuty v kabině (smích) a peníze potřebné pro fotbal.

Ano sleduji a velice se mi tento projekt líbí. Mě už překvapilo to, že jsem se dostal do jedenáctky kola a to, že jsem to vyhrál, to je pro mě příjemné překvapení. Ale nikdy bych toho nedosáhl bez hlasů, které mi fanoušci, kamarádi, lidi poslali.Těm bych chtěl touto cestou poděkovat.