Milovník reality show, dlouhých běhů a odkopů do autu: Na otázky odpovídal kapitán Košutky Milan Primas

Osobně jsem to nazval černické prokletí, avšak pokud to bude někdy zfilmované, tak se to bude jmenovat Kletba černického dresu. Jestli Jirka Mádl neudělá Oscara letos s bijákem Vlny, tak mu házím rukavici. Vzniklo to před x lety a je to dávná historie. Hráli jsme s Černicemi předehrávku v pátek a po zápase jsme šli na jedno. Známe to všichni. Jenže já se probudil ve tři ráno, kdesi v lese v pangejtu u silnice se sportovní taškou pod hlavou. Společnost mi dělaly akorát hvězdy na obloze. Vydal jsem se po silnici pěšky a zjistil, že jsem někde u Stříbra. Došel jsem to po svých až do Plzně a bral jsem to jako jistou formu trestu. Situace se opakovala bohužel znovu po roce se stejným soupeřem. To jsem ovšem naštěstí skončil jen v křoví na Sylváně bez telefonu a dokladů. Naštěstí pak Černice postoupily o soutěž výše a dlouho jsme se nepotkali. Kletba byla prolomena až v loňské sezóně.

Ano, je to pravda. Večeře mi na soustředění nesedla. Zapomněl jsem si u obsluhy vyžádat seznam alergenů a přehlédl jsem stopy korýšů, na které jsem alergický.

Ano, klub číslo jedna vždy bude Viktorka, ale z těch zahraničních jednoznačně Marseille. Když začali vysílat kabelové televize fotbal, tak jsem viděl zápas na Stade Velodrome. Ta vášeň a nadšení, které bylo vidět i přes televizní obrazovku byla jiná než jsem do tý doby viděl kdekoliv jinde. Tehdy to fandění začalo. Tuším, že to mohlo být někdy kolem roku 2008. V brance legenda klubu Steve Mandanda, v záloze další ikona Mathieu Valbuena či míčový kouzelník Hatem Ben Arfa a v útoku Mamadou Niang. Klub zažil vzestupy a pády, ale ten entuziasmus je tam stále pořád stejný. Chtěl bych se někdy podívat na Stade Velodrome osobně a vidět zápas naživo. Třeba derby s Nice, to by bylo něco.

Je to tak. Musím se prásknout. Reality show to je moje. Začalo to v roce 2003 prvníma Vyvolenejma a od tý doby čumím na všechno. V letošní řadě Love Islandu jsem fandil Pavlovi, protože to byl přírodní úkaz. Doteď nejsem přesvědčenej, jestli on nesloužil jako nějaká promo akce na novou formu umělé inteligence.

Já bych tam nemohl. Moje ruce jako tyčky k rajčatům by tam byly nenápadný jako maják na moři a raději bych se učil písmo kmene Zulu než ten slang dnešní mládeže plnej red flagů, vajbů a podobnejch hovadin. Ovšem náš bývalý spoluhráč Honza Holec tam přihlášku opravdu posílal. Natřel si břicho Herou na pečení a dokonce tam byly vidět břišáky. Vlastně nevím, proč ho tam nevzali. Do příštího ročníku bych doporučil Honzu Pekníka nebo mladou krev v podobě Honzy Škovrana nebo Ondry Lemona.

V Masterchefu bych vydržel kratší dobu než se udělají vejce natvrdo. Kdybych měl jet na casting, tak by mě nepustili pro jistotu ani do tramvaje. Je národní zrada, že se kuchař mých kvalit na to kouká i v televizi. Občas udělám kaši, která vypadá jako montážní pěna, celkem kvalitně umím smíchat tvaroh s vločkama, namažu chleba koupenou pomazánkou a jestli jsem v něčem extra třída, tak je to krájení zeleniny tupým nožem na pečivo. Když ale zakončíme blok o reality show, tak nejlepší věc, co jsem kdy viděl v téhle kategorii byli letošní Zrádci. To byla opravdu pecka.

Ohlasy většinou trvají tak deset minut a často to píšu na pauze v práci nebo i třeba v tramvaji, čekání ve frontě v supermarketu a tak různě. Nejraději ale mám, když si otevřu notebook, udělám kafe a napíšu hezky v klidu.

Já už ten Limit přenechávám mladším klukům, kteří to druhý den lépe snáší. Já už tam zavítám jenom výjimečně při nějaké speciální příležitosti jako jsou třeba dokopné. Viz letos, kdy upřímně řečeno jsem tam byl narvanej jak AlzaBoxy před Vánocema. Co se týče hesla "všechny cesty vedou do Limitu" je určitě pravdivější než, že všechny cesty vedou do Říma, protože z Košutky jsem do Říma ještě nikdy neodešel, zatímco do Limitu několikrát.

Určitě by mě to bavilo a lákalo. Rád píšu reporty a celkově i čtu a sleduji reporty a ohlasy z ostatních zápasu. Jsem strašně rád, že tady něco jako fotbalunas vzniklo a i amatérský fotbal má svůj prostor. Akorát nevím, jestli bych měl trpělivost s lidmi jako já, kteří slíbí, že rozhovor pošlou koncem listopadu a odešlou ho skoro na štědrej den (směje se).

Běhání je další moje láska. Vzpomínám rád na všechny závody. Třeba na T-Mobile olympijský běh na 10 km, což byl první a asi i zároveň poslední závod, který jsem vyhrál a zažil pocit protnout tu cílovou pásku. Dále pak na pražské maratony a starty za melodií Smetanovy Vltavy. Speciální místo ve vzpomínkách mají i zimní 24hodinovky na Ještědu a Lysé Hoře. Nejdelší byla určitě B7 z Třince do Frenštátu přes sedm beskydských tisícovek a délce 100 km, ale to nemělo s během už nic společnýho. To byla chůze raněné srnky, která slízala z jablek všechny pesticidy. Letos jsem toho tolik nenaběhal a věnoval se spíš squashi a nacházím se v dočasném běžeckém důchodu. Návrat je ale blízko a rok 25 bude opět převážně běžecký, na což se moc těším.

Bohužel se v Žakavě nikdo podívat nebyl, hrálo se v týdnu, a tak moje galapředstavení viděl jenom náš zraněný útočník Bláža a jeho pes. Nicméně všem spoluhráčům, trenérům i vedoucímu týmu Prckovi jsem tvrdil, že letos nastřílím víc gólů než obdržím karet. Dělám pro to všechno a pak už mě to angažmá v ČFL nemine. Není tajemstvím, že Domažlice po mě pokukují dlouho a pak už nebudou mít žádný argument, proč mě nepodepsat třeba jako posilu do druhé ligy. No řekněte sami, kdo by nechtěl perspektivního 37letého stopera, kterej si dodnes myslí, že nejhezčí fotbalový moment na hřišti je odkop do autu a klička je sprosté slovo?