Nejraději vzpomínám na angažmá v Mostě a na Ligu mistrů v malé kopané, říká Jiří Masopust

A-tým Žihle se zrušil a zůstalo béčko, což nechápu. Tak jsem si řekl, ať si hrajou místní a já si dám půl roku klid od fotbalu. Jen co se to dalo na internet, tak mi hned ten den volaly tři týmy plus Radim Worzischek z Petrohradu (strejda nebo spíš brácha, smích), že by chtěl pomoct. Moc se mi nechtělo, ale citově mě vydíral, tak jsem šel. Navíc se mi narodil syn a dojíždět někam čtyřicet kilometrů na trénink by bylo časově náročné.

Svou roli vnímám tak, že bych měl střílet nějaké góly a připravovat je jako v předešlých týmech.

Nečekal jsem to vůbec. Nějaké šance jsem připravil, občas si tam z někoho udělal fotbalově srandu. Možná byli nějací lepší kluci v soutěži v tom kole, ale diváci mě asi mají rádi, tak děkuji (smích).

Snad nic. Možná pár žertů a možná kilián (smích).

Zimní přípravu jsem měl v Žihli, jelikož jsme ještě dvě kola odehráli na jaře, ale byla to nejhorší příprava v mé kariéře. Je smutné, jak k fotbalu někteří kluci přistupují. Takže to není jen ve třetí třídě, ale i ve vyšších soutěžích.

Myslím, že jsem byl jediným hráčem, kdo přišel, tým je jinak stejný.

No, los je pěkný (smích). Pavlíkov hrál výborně, Čistá se mi moc nelíbila a teď jsme měli zase těžkého soupeře. Určitě věřím, že s týmy, co jsou pod námi, budeme vyhrávat a možná i s některými, co jsou kousek před námi. Šel jsem pomoct k záchraně, tak doufám, že se to podaří.

Mé první krůčky začaly v Mostě, kde už v žácích o mě měla zájem Sparta, Teplice i Bohemians, ale bohužel by to bylo finančně náročné, takže jsem zůstal v Mostě. Poté jsem šel na poslední rok v dorostu do Bíliny, kde jsme měli skvělou partu, skvělé trenéry a vyhráli jsme krajský přebor. Já jsem do toho vyhrál krále střelců, na kontě jsem měl 43 gólů. Pak jsem byl asi dva roky v chlapech, kdy přišlo zranění. Poté jsem šel do Blatna, následně do Žihle, kde jsem se zase chytil a v každé sezóně jsem dal dvacet a více gólů. Možná proto mi volal Most, jestli bych nechtěl zkusit divizi. Tak jsem hned volal Radimovi (Radim Worzischek, pozn. red.) a poradil se s ním. Do Mostu jsem tedy šel a čekal jsem, že to bude skok jako blázen z A třídy, Myslím si, že své jsem si odehrál. Pak přišla neshoda s ředitelem klubu a přestoupil jsem do Domoušic, kde jsem se hned po třetím kole zranil a měl zlomenou kost v kotníku. Po zranění jsem se vrátil zpět do Žihle, která šla bohužel do kopru, a tak jsem se ocitl nyní v Petrohradě.

Asi bych zapomněl na Domoušice skrz to zranění. Jinak tam byla dobrá parta. Nejraději vzpomínám asi na Most. Jak v dětství, tak pak na divizi. Dobře vzpomínám i na Žihli, kde se mi střelecky dařilo. Úplně nejvíce pak na Ligu mistrů v malé kopané, to byl asi můj největší zážitek.

Samozřejmě bych byl rád, kdyby hrál fotbal a měl trochu více rozumu než já, kdyby se dostal dál než jeho tatínek, který kdyby nebyl líný, mohl by být úplně jinde. Pokud si vybere jiný sport, tak ho v tom budu podporovat, ať bude dělat jakýkoliv sport. Hlavně, aby byl šťastný, pak budeme s přítelkyní také šťastní. Jsem strašně rád, že je doma mám, je to moje nejšťastnější a nejkrásnější etapa života.

Mým vzorem je Fernando Torres. Pro mě to byl nejlepší útočník na světě, vyhrál, co mohl a dával krásné góly. Nemůžu vystát Ladislava Krejčího mladšího, přijde mi jako nafoukanec a jeho zákroky jsou občas za hranou.

Plzeň, Sparta i Slavia, je mi to jedno (smích).