Lukáš Lindovský: Na fotbalové sny už jsem starý

Za prvé děkuji klukům z týmu za hlasy. Já jsem si jich totiž popravdě moc nedal a z rodiny to zatím nikdo neví. Co mám informace, tak největší zásluhy na tom má spoluhráč David Bochňák.

Slíbil jsem klukům do šatny něco tekutého. Mohl bych to zkusit zahrát do autu a doufat, že se na to přes zimu zapomene. Myslím si však, že by se mi to stejně nepodařilo. Určitě jsem už teď zapsaný u pokladníka v seznamu dlužníků. (smích)

Spokojený by člověk neměl být nikdy, protože nikdy není vše stoprocentně perfektní. Některé situace tam šly z mé strany vyřešit lépe. Každopádně jsem se v tomto zápase na hřišti cítil dobře už od prvních minut a to i přesto, že jsme brzy prohrávali. Podíl na tom mělo i perfektně připravené hřiště. V takové kvalitě ho začátkem listopadu dlouho nepamatuju.

Popravdě já jsem byl hodně zaskočený. O to víc, že to nebyl gól po akci soupeře, ale po zbytečné ztrátě míče před naší šestnáctkou. Pak jsem si řekl, že přece jenom je čas ještě 89. minut to otočit. Častokrát nás rychlý první inkasovaný gól psychicky položí. V tomto zápase si myslím, že nás to možná spíše nakoplo. Měli jsme v hlavách, že musíme vyhrát, a podle toho jsme přepnuli na vyšší stupeň.

Když jsme prohrávali, věděl jsem, že není na co čekat. Jakmile se na mé levé straně otevřel prostor, tak jsem se okamžitě vydal kupředu. Dvakrát jsem tam krásně dostal míč do křídla. V prvním případě jsem dal míč někomu pod sebe a ten výborně vystřelil. Gólman míč vyrazil pouze před Lukáše Moravce, který už měl před sebou prakticky prázdnou branku. Druhá situace byla hodně podobná, opět jsem dostal balon krásně do křídla, odcentroval jsem na zadní tyč na Lukáše Moravce, který dal druhý gól. Paradoxní je to, že jsem jako pravák dal obě asistence levou nohou, kterou mívám po celou fotbalovou kariéru spíše na „opírání“. (smích)

Koho by to dopředu netáhlo. Kdysi v dorostu jsem hrával střední zálohu a útok, to ale byla úplně jiná soutěž. Někdy, když hrajeme s kvalitním soupeřem, který je hodně na balonu a neustále do nás tlačí, tak není moc prostor odkrývat zadní pozice a člověk se soustředí spíše na bránění. A také to záleží na trenérovi, co obráncům dovolí. Někteří nejsou rádi, když se to vzadu příliš otevírá.

Trošku jsme se jim naštěstí opravdu vzdálili. Podzim byl divoký. Během třech měsíců se u nás dvakrát měnil trenér. Naštěstí to po 5. kole vzal Petr Buchvaldek, který nás všechny zná. Nedokážu si vůbec představit, že by v polovině podzimu přišel někdo, kdo nás nikoho skoro nezná. Když to shrnu, co se týče získaných bodů. Hned v prvním zápase jsme doma ztratili vítězství se silným Chlebičovem v poslední minutě. Týden na to jsme dostali v Jakubčovicích gól na 1:2 v 88. minutě. V Hradci nad Moravicí, kde jsem nebyl, kluci inkasovali v 89. minutě na 2:2. V Mokrých Lazcích jsme vedli 3:1 a dostali jsme gól na 3:4 snad v 93. minutě. Ve výsledku jsme mohli mít minimálně o šest bodů více, být v horní polovině tabulky a mít po podzimu větší úsměch na tváři. Pak jsou zápasy, na které člověk raději zapomene. Debakl v Ludgeřovicích, „vodní pólo“ ve Vřesině, které rozhodčí nechali nesmyslně dohrávat. A zápas na bahně ve Slavkově, které smývám z kopaček ještě dodnes. Naštěstí se nám podařila zvládnout důležité utkání na domácím hřišti a to je hlavní.

Soutěž je stejně jako každý rok velmi vyrovnaná. Každý je schopen porazit každého. Jsem přesvědčený, že můžeme skončit v horní polovině tabulky. Nesmíme však ztrácet body v posledních minutách, jako tomu bylo na podzim a musíme začít vozit více bodů z venku.

Ani ne. Rodiče do mě vždycky vtloukali, ať hraju fotbal, ale ať zároveň myslím i na vzdělání. Člověku se něco může stát s nohou, a co bych potom dělal. Já bral odjakživa fotbal jen jako koníček. Nikdy jsem nepatřil mezi ty největší talenty a techniky v týmu. To jsem vždycky musel nahradit rychlostí, bojovností a chytrostí. A navíc co tak vím, tak ve třetí lize chlapi musí také chodit do práce, tak jako já v 1. A třídě. Já jsem rád, že stihnu a mám po práci sílu přijít dvakrát týdně na trénink. (smích)

Bylo mi tuším čtrnáct let, když jsem skončil v Hlučíně. Zavolali mi tenkrát z Kozmic, že jim v Hlučíně řekli, že je škoda, abych přestal úplně a jestli nechci jít hrát k nim. Nakonec jsme se tam tenkrát dohromady sešli tři kluci, kteří to v Hlučíně zabalili. Postoupili jsme tehdy se staršími žáky do vyšší soutěže. V posledním roce jsme postoupili s dorostem tuším bez jediné ztráty bodu v soutěži. Tenkrát jsem už párkrát nakouknul na posledních 10-15 minut do zápasu za muže.

Přestože jsem z Kozmic přišel jako ofenzivní hráč, začal jsem na postu krajního obránce, který mi zůstal. Dodnes si moc dobře pamatuju svůj první zápas za Darkovičky v osmnácti letech v derby proti Píšti, na které přišlo snad 400 lidí a které jsme vyhráli 4:2. Je velká škoda, že na fotbal už tolik lidí mockrát nepřišlo, má to pak úplně jiný náboj. V Darkovičkách, kde jsem snad už desátým rokem, jsem spokojený, jelikož tam máme super partu, která drží už dlouho pohromadě. Zároveň se mi líbí, že tam dávají šanci mladým klukům. Myslím si, že až na pár výjimek máme jeden z nejmladších kádrů v soutěži. Co se týče změny fotbalového dresu, tak zatím nic nechystám. Vždycky jsem si myslel, že se někdy na závěr ještě vrátím do Kozmic, ale zatím se k ničemu takovému neschyluje. Fotbalové sny nemám žádné, na ty už jsem starý. (smích)

Volného času moc není, ale pokud zrovna nejsem v práci nebo na fotbale, tak se snažím věnovat své ženě. Rád si zajdu na tenis, na pivko s kamarády a koukám na sportovní přenosy v televizi, na které si rád vsadím. Občas jako relax od všeho mě také baví něco dobrého doma uvařit k jídlu.

Pracuji v menší firmě o velikosti patnácti lidí jako programátor. Řešíme neustále různé problémy a výzvy od automatizace, monitorovacích systémů až po řízení skladů či výrobních linek. Člověk se tak neustále učí, objevuje něco nového a nespadne do žádného stereotypu.