Je fajn nahrát si s tátou, na střed se strejdou Romanem a dopředu na bráchu Aleše. Je v tom něco víc, než jen ten sport, říká Jiří Votroubek

Určitě je to super pocit dát hattrick týmu jako je Řevničov. Rozhodně jsem to nečekal a i pro mě to bylo velkým překvapením. Řevničov je tým, který hraje krásný fotbal, tak tomu vypadalo i proti nám, kde my jsme ale byli ti, kteří proměnili šance.

Rozhodně jsme nečekali, že zápas dopadne takhle. Na druhou stranu jsme věděli, že proti Řevničovu se nám občas i zadařilo. Na zápas jsme odjížděli bez hlavního stopera Zdeňka Šmída, což už tady naznačovalo, že vše nebude tak, jak by být mělo. Nakonec na stopera nastoupil táta - Votroubek Jiří st., který si to odehrál s přehledem a bez sebemenších chyb. Hlavně musím pochválit celý tým, který zápas oddřel do poslední minuty i přes zranění a bez možností střídání. Dále bych chtěl individuálně pochválit gólmana Václava Kratochvíla, který i ve svých letech vychytal nejlepší střelce soutěže. Jsem strašně rád, že jsme překvapili a to ve velkém. Jak napsal táta na stránku fotbalunas.cz, "Tady to máte, tipeři." (smích)

Hlavní příčina bez pochyby je tím, že se všichni začali soustředit a poslouchat. Co se řekne v kabině, to se provede i na hřišti, a tak to má být.

Návrat byl ze začátku hlavně kvůli časové náročnosti, když jsem nastoupil na vysokou školu do Plzně a rozhodně jsem s fotbalem nechtěl úplně skončit. Tudíž taková optimální možnost byla vrátit se zpět "domů". Doufal jsem, že Čisté dokážu aspoň trochu nějakým způsobem pomoci. V té době nebylo v Čisté moc lidí, kteří by se do fotbalu aktivně zapojovali. Nyní je to mnohem lepší. Jinak málo, jak se to vezme. Na jednu stranu ano, nepodobá se to tolik fotbalu jako v I.B třídě, kde jsem hlavně na SK hrál, ale na stranu druhou si i myslím, že hráči v této třídě jsou mnohem tvrdší, tak aspoň z téhle strany snad trošku zocelím.

Tak určitě, málo nás tam rozhodně není (smích). Řekl bych, že je to docela dost neobyčejné a v dnešní době celkem zázrak. Je fajn nahrát si s tátou, na střed se strejdou Romanem a dopředu na bráchu Aleše. Je v tom něco víc, než jen ten sport. Jinak s bráchou nám to docela sedne, a to hlavně rychlostně. Narazit si balon taky není problém. Ještě by to chtělo někoho, kdo váží více než 75 kilo, aby nám to tam trochu poboural (smích).

Abych řekl pravdu, každou chvíli vzpomínám na kluky z SK, kde byla super parta a hrál se krásný fotbal. Věřím, že tam jednou zase zavítám. Kluci teď mají rozjetou super sezónu, načež jim gratuluji a přeji jen další a další úspěchy.

Tak samozřejmě, tedy když zrovna nehrajeme zároveň nebo si holky nedělají výlet do Brna (smích).

Tak za vtipálky bych označil asi všechny, jelikož každý si dělá srandu z každého. Naštěstí to chápeme a společně se nad tím zasmějeme. Za manekýna bych rozhodně označil druhého nejmladšího hráče Matese Peška. Jeho růžové botky a správný úhel čapky rozhodně nemá konkurenci. :D Za tahouny bych označil nás všechny, jelikož celý tým nechá na hřišti tělo i duši. Každopádně dva hráče bych vyzdvihl a těmi jsou Roman Votroubek a Zdeněk Šmíd, protože ti když zakřičí, ať se vrátíš, vrátíš se i po dvaceti sprintech za tři minuty. Mají totiž, jak bych to nazval, "motivační sílu hlasu"? (smích). A kdo neustále chodí na čas? Martin Fidler. Člověk, který podle mě dokázal dojít pozdě i na svatební noc.

Přes zimu s klukama a chlapama chodíme do místní čistecké tělocvičny každou středu na takový menší fotbálek, takže pauza rozhodně není. Individuální trénink, o ten se snažím už dost dlouho, snad to vyjde letos na Novoroční předsevzetí.