Byla to poměrně dramatická bitva. Jak jste ji prožíval a kde jste sháněl podporu?
Do pondělí jsem to moc nesledoval, ale potom už jsem se zapojil. No a podporu jsem měl od přátel, spoluhráčů a rodiny. Tímto bych chtěl všem poděkovat.
Konečně jste prolomili jarní dominanci Oldřišova. Jak velkou vám to udělalo radost a co vás to bude v kabině stát?
Určitě to potěší, ale důležitější jsou body, které se nám teď daří sbírat. Kluky potěším a přinesu lahvinku. (úsměv)
Podařilo se vám předčit i týmového kolegu Karla Klose. Hecovali jste se nějak?
Právě že ne. Od zápasu jsme se vlastně neviděli.
Nominaci jste získal za vydařený zápas proti Kravařím. Zkuste se k němu krátce vrátit…Byl plný paradoxů…
Tak první paradox byl, že jsem vůbec mohl nastoupit protože zápas v Hlubině jsem odchytal pod injekcemi. Naštěstí v utkání proti Kravařím jsem se už cítil docela dobře. A z mého pohledu to byl zápas o prvním gólu, který jsme naštěstí vstřelili my.
V první půli jste prý přenechali iniciativu soupeři. Byl to záměr spíše bránit a trpělivě čekat na šanci? Anebo jak vůbec zněly předzápasové pokyny?
Tak záměr to určitě nebyl. Chtěli jsme předvádět svoji hru, s tím, že vzadu chceme hrát na nulu. Ono když chcete většinou jen bránit, tak se vám to vymstí. Chtěli jsme hrát dobře zezadu a zároveň být nebezpeční v útoku.
Za klíčový moment se dá považovat chycenou penaltu Kravař. Věřil jste si? Pokuste se popsat tento zlomový okamžik zápasu…
To bych ani neřekl, že to byl jeden z klíčových momentů. Důležité bylo i to, že jsme první poločas neinkasovali. Upřímně soupeř tam měl v prvním poločase 2-3 dobré šance. Jinak kdybych si nevěřil, tak bych nemohl stát v bráně. Chytit penaltu je samozřejmě vždy o štěstí, ale i tomu musíte jít naproti. (úsměv). Ono když čekáte do poslední chvíle, tak každý znervózní.
Zároveň došlo k vyloučení obránce Nagyho, ale vy jste v oslabení paradoxně vstřelili tři góly. Pamatujete si něco obdobného? Jak je to možné?
Upřímně jsem tohle ještě asi nikdy nezažil. Je otázka, co by bylo, kdyby Kravaře proměnily penaltu. Ted můžeme říct, že nám to pomohlo.
Ludgeřovicím na jaře narůstá forma, když postupně stoupáte tabulkou. Jste spokojení se současnými výkony? A kam vůbec sahají ambice mužstva?
Pořád je co zlepšovat. Přijde mi, že to máme jako na houpačce. Jeden zápas zahrajeme famózně a další na úrovni I. B třídy. Fotbal je prostě takový. (úsměv)
V příštím kole zavítáte na horkou půdu Oldřišova. Jak se na tento zápas těšíte? Asi si dost zachytáte…
Já osobně to beru stejně jako každý jiný zápas, takže chci vyhrát. Je jedno jestli hrajete s prvním nebo posledním mančaftem tabulky. Jestli si zachytám, ukáže až samotný zápas.
Vy osobně patříte k odchovancům Karviné, kde jste dokonce nakoukl do seniorského áčka. Jak na tyhle roky vzpomínáte?
Určitě velmi rád. A jak se říká, vzpomínky vám nikdo nevezme. Dá se říct, že jsem v Karviné vydržel sedm let a sedět v kabině s borcema jako je Slončík, Bolf, Hoffman nebo Aleš Besta byla ohromná zkušenost.
V ideálním případě jste nyní mohl hrát první ligu. Mrzí vás, že jste si nevybojoval profesionální kariéru? Proč to tehdy nevyšlo?
Nedá se říct, že nevybojoval, protože jsem měl smlouvu už od osmnácti let a fotbal mě živil do nějakých sedmadvaceti. Hodně mi tehdy pomáhal Petr Mašlej. První ligu jsem možná mohl hrát, ale když se na to podívám zpětně, tak v první řadě si za to můžu sám. Neměl jsem tehdy srovnané v hlavě priority. Kdybych tehdy poslouchal lidi kolem sebe, tam jsem mohl být třeba úplně někde jinde. Ale to jsou všechno, kdyby a čas už nikdo nevrátí. (úsměv)
V dalších letech jste absolvoval několik hostování – Dolní Lutyně, Dětmarovice, polský Rogow…Jak jste snášel časté změny dresu?
Já tu změnu vždy přivítal. Jak se říká, okysličilo mi to krev a dalo impuls zamakat, abych se mohl vrátit do Karviné.
Jak se vám líbilo v Polsku? Byla to dobrá zkušenost?
Upřímně první měsíc až dva jsem litoval, že jsem do toho šel. Rodina a hlavně strejda s tetou, kteří mě tam vozili, mi však řekli, ať se kousnu a vydržím to. Přece jen tam platili dost slušně.
Následovala dlouhodobější štace v divizních Petrovicích. Co říct k tomuto angažmá?
V Petrovicích si troufám říct, že jsme byli taková velká rodina. Když jsem tam přišel, bylo tam hodně kluků z Karviné. Později navíc dorazil Pepa Hoffman, takže to vypadalo jako takové béčko Karviné. (úsměv) Ještě nesmím opomenout pana Vojáčka, který se mnou vždy jednal upřímně a na rovinu. Jen mě mrzí, že teď Petrovice hrajou o holé přežití v divizi. Doufám, že se kluci zachrání.
Poté už jste se přesunul do Ludgeřovic. Co vás k tomu vedlo? Není krajská soutěž pro gólmana vašeho formátu trošku málo?
Upřímně mě už nebavilo dojíždění. Neměl jsem řidičák, takže jsem cestoval vlakem, což už mě po dvou letech unavilo. K tomu jsem cítil, že potřebuji změnu. Slýchávám často, proč chytám jen I. A třídu, ale zatím jsem spokojený. Kdo ví, co bude v létě. (smích)
Jak byste zatím zhodnotil své působení v Ludgeřovicích? Jste spokojený anebo vidíte rezervy? A jak se vám v tomto klubu líbí?
Spokojený jsem, ale vždy se dá něco zlepšit. V každém zápase se snažím odvádět maximum. V klubu se mi líbí. Mám rád, když tvoří fanoušci a hráči jednu rodinu.
Čeho ještě chcete v Ludgeřovicích anebo obecně ve fotbale dosáhnout?
Tak určitě chceme s klukama vyhrát pohár, který hrajeme 1. května. V soutěži pak chceme být do pátého místa. Obecně bych ještě rád zkusil zahraničí a u nás divizi. (úsměv)
Jaké máte zaměstnávání a koníčky?
Pracuju jako pomocný dělník. Na koníčky není moc času. Pořád se snažím udržovat, takže dojíždím na brankářské tréninky. Když už najdu nějaký čas, tak ho trávím s rodinou.