Osm operací je už znát. Ráno, když jdu ze schodů, tak kdybych uměl chodit po rukou, jdu radši po nich, říká Zbyšek Bok, hráč 19. kola!

Před zápasem v Branově jsem na hlavní tribuně uviděl scouty ze Svojetína a Hřebečníků, tak jsem si řekl, že musím zahrát dobře a ukázat se. Myslím, že se to povedlo, nicméně nabídky žádné nepřišly. Následné vítězství už je jenom výsledek síly sociálních sítí. (smích)

Jojo, takhle už se asi nikdy neukopnu, ke všemu „béčkem“. (smích) Dostal jsem míč z pravé strany na střed, posunul si ho do volného místa na levou nohu a křižnou střelou zpoza vápna jsem trefil přesně pravý horní roh.

Asi tak vše dohromady. Původně jsem chtěl hrát jen 20-30 minut, ale jelikož jsme na zápas odcestovali v 11 lidech, tak jsem neměl moc na výběr. Fakt, že jsme zahráli dobrý zápas, vyhráli jsme a já jsem přežil bez zranění, tak o to mě to těší více. Gól byla už jen třešnička na dortu, za který jsem byl rád. Ten pocit zahrát si zase zápas po tak dlouhé době, mít z fotbalu radost a dohrát bez zranění, byl k nezaplacení.

Úplně na ho... 8 operací je už znát. Bolí mě celej člověk. Ráno, když jdu ze schodů, tak kdybych uměl chodit po rukou, jdu radši po nich. Tělo je po tom všem už hodně zhuntovaný a vše se mi vrací jako bumerang. Snažím se teď víc dbát na lepší životosprávu, regeneraci, fyzickou přípravu i strečink, abych předešel těm všem problémům a byl lépe připravený. Jestli bude následující zápas 90 minut, to nevím, u mě je to vždy s otazníkem, ale rád bych řekl, že ano. (pozn. red. Na Zbyškovi je opravdu vidět touha po dalším celém odehraném zápase.)

Jojo, nějaký vítězný pokřik samozřejmě máme. Křičel jsem, co křičeli kluci. Přeci jen to byl můj druhý soutěžní zápas za Baník (první jsem nedohrál kvůli zranění), takže se ještě učím. (smích)

Očekávám výhru a dobrý předvedený výkon z naší strany. Vše bude ovšem záležet na složení, ve kterém se uvidíme v kabině před zápasem.

Postup do okresního přeboru by byl fajn, ale k tomu by bylo třeba rozšířit a zkvalitnit kádr o pár hráčů a zároveň mít tento cíl nastavený týmově, abychom v okresním přeboru mohli hrát důstojnou roli. V Baníku je hned několik šikovných hráčů, kteří by měli na to hrát i nějaké krajské soutěže (Vláďa Brabec, Denis Vopat, Adam Trejbal nebo Dominik Varyš). V tuhle chvíli je ale III. třída na místě.

Popravdě v dospělém fotbalu jsem toho moc neodehrál. Zranění mě doprovázejí v kuse snad už od 18 let a ani teď nevím, nevzpomínám si, zda jsem od té doby odehrál kompletní sezónu, kde bych nevynechal jediný zápas. Já vždy odmakal celou přípravu a pak po pár zápasech přišlo zranění a konec sezóny. Těch restartů už bylo hodně a hlavně každý nový začátek je s věkem o to náročnější a těžší, ať už psychicky, tak i fyzicky. Hrozně rád vzpomínám na léta v Tatranu Rakovník, kde jsem vyrůstal a hlavně na můj začátek v dospělých pod vedením trenéra Staňka, na Šamotce byla skvělá parta a hráli jsme dobrej fotbal. Stejně tak byly fajn roky v Lužné a v Zavidově, když se vybojovaly suverénně postupy do krajské B. třídy. Možná nejhezčí ale i nejkratší působení jsem měl před 3 lety v pražské Přední Kopanině, kde jsem odtrénoval celou letní přípravu, a vše směřovalo k přestupu, ale zase mě zastavilo zranění týden před prvním mistrákem. V Kopanině byla neskutečná parta v čele s exligovými Tomášem Pešírem a Tomášem Poláčkem, kteří šli všem příkladem jak na hřišti, tak v kabině a pro mě to byla veliká zkušenost a dodnes mě to hrozně mrzí, že to nevyšlo. Ty méně vydařené štace, tak byly asi v Jesenici nebo Mutějovicích, kam jsem přestoupil za nějaké peníze nebo výměnou za jiného hráče a moc jsem tam toho neodehrál – samozřejmě kvůli zranění a s tím přišlo i zklamání ze strany klubů nebo trenérů Weise a Staňka. Dodnes to mám v hlavě, ale člověk to nemůže nijak ovlivnit.

Plastika pravého třísla, plastika levého třísla, plastika vazů pravého kotníku, plastika předního křížového vazu, utržené oba menisky v levém koleni, naštípnutá stydká kost, zlomenina obou kostí zápěstí a svalové trhlinky a výrony nepočítám.

Nejspíše zápas v dorostenecké divizi, kdy jsme vyhráli 5:3 v Chebu, a já jsem vstřelil 5 gólů. To byly zlatý časy.

Hrozně rád bych řekl, že budeme mít titul, ale obávám se, že to budeme mít ještě hodně, hodně těžké. Plzeň už 3-4x zaváhala, ale my jsme na to nedokázali ani jednou zareagovat. Teď v Boleslavi se asi rozhodne. Co je pro mě ale důležitější, tak je to, že jsme před Spartou, a to mi bohatě možná stačí. Na Slavii, když to čas dovolí, jezdíme třeba se spoluhráčem Adamem Trejbalem, který je do fandění opravdu zapálený a snažíme se Slavii maximálně hnát kupředu za vítězstvím. Spolu jsme silnější!

Zápas jsem poslouchal pouze prostřednictvím radia v autě na dálnici, takže samotný zápas jsem neviděl, ale prohra ve čtvrtfinále vždy mrzí. Možná kdybychom z úvodního tlaku vstřelili první gól, tak se ten zápas také mohl vyvíjet jinak, ale takový je sport a na kdyby se nehraje. Byli jsme horší v zakončení, a to rozhodlo. Nemůžeme chtít medaile každý rok, čeští fanoušci jsou hrozně nároční.

Myslím si, že Kanada opět vyhraje.

Hrozně rád bych řekl, že si nějaký rok ještě zahraju, ale u mě je to vždy s otazníkem. Spousta lidí včetně lékařů mi říká, ať už to nechám být, ale člověk má ten sport rád, pohybuje se v tom prostředí, co se naučil chodit, těžko se to opouští. Má cena na trhu je už dnes menší, než cena kompresoru na míče, takže jde o to jen si to užít a přežít. (smích) A pokud to nepůjde na hřišti, tak jednou (jakmile mi to práce a čas dovolí), tak si vezmu někde nějaké žáčky a u fotbalu zůstanu, prostě to už jinak nejde. Když miluješ, tak není co řešit …