ROZHOVOR S HRÁČEM KOLA - Jan Havelka: Bez fotbalu to nešlo vydržet

Přiznám se, že ještě nedávno jsem vůbec netušil, že něco takové existuje. Teď už se na to ale budu určitě pravidelně koukat, abych věděl, co se událo a co je nového.

Tak určitě. (smích) Je to pěkné, ale v zápase v Jakubčovicích jsme bojovali jako tým a do nominace bych určitě našel i další spoluhráče. Tentokrát to však vyšlo na mě, takže asi něco donesu do kabiny.

Věděli jsme, co domácí umí, že hrají rychlý fotbal plný rotace a jejich útočná síla je velká, proto jsme se soustředili na stoprocentní výkon, abychom si neodvezli nějaký výprask. Naštěstí se nám dařilo, když jsme soupeře nepustili do vážnější šance. V prvním poločase měli jednu tečovanou střelu do tyče, ale jinak nic. My jsme byli nebezpečnější, takže kdybychom vedli, tak by se nikdo nedivil. Ve druhé půli domácí zvyšovali tempo, ale hráli jsme pořád důsledně a nenechávali jsme se utlumit. Po jedné naší pěkné akci jsme dokonce vstřelili branku Malochem, ale pomezní zvedl praporek pro ofsajd. Kdo ví, jestli vůbec byl!!! Jako tým jsme hráli pořád soustředěně, někomu už docházeli síly tak jsme poslali na hřiště čerstvé borce a právě jeden žolík mohl vsítit gól, ale při lobu brankáře jen těšně minul bránu. Domácí mohli v posledních vteřinách dát gól po rohu, naštěstí pro nás však balon zamířil těsně vedle. Osobně si myslím, že bod z Jakubčovic je dobrý, i když jsme si klidně mohli odvést všechny tři. Podle mě tam moc mužstev body nezíská, protože Jakubčovice patří k nejlepším týmů soutěže.

Málem jsem si vsítil vlastence. Domácí se po pár nahrávkách dostali do slibné pozice a potom asi ze dvaceti metrů vystřelili. Já jsem chtěl zabránit střele, která mi brnkla do kolena a skončila na tyči. Ujfy (gólman Radim Ujfaluši) to ale jistil. (úsměv)

No po pravdě jsme odehráli každý zápas v jiné sestavě, problém máme hlavně s brankářem. Teď se nám podařilo získat zkušeného Ujfalušiho z Háje ve Slezsku. Je to již čtvrtý gólman za čtyři kola…Naše numero jedna Hlaváček má problém s lýtkovým svalem. Ale jak sám říká: „Já nejsem brankář, já jsem útočník“. (smích) Tato soutěž je vyrovnaná, takže když budeme kompletní a sejdeme se na zápasy myslím, že bychom měli hrát do šestého místa. Když jsme nebyli kompletní (např. dovolená nebo zranění) tak nastoupili kluci, co hrají za béčko, ale od toho jsme tady my zkušení, abychom jim pomohli.

Když se podívám, co máme v kabině za kluky, tak bych chtěl mít ambice co nejvyšší. (úsměv) Ale pokud budeme hrát do šestého místa, tak budu spokojený.

Moje vzpomínky na mládí v Opavě jsou nádherné. Nejlepší období bylo asi s trenérem Jaroslavem Vránou, kdy jsme projezdili snad celou Evropu (Finsko, Francie, Německo, Itálie), kde jsme měli velké úspěchy. Měli jsme výborný ročník. Šest dní v týdnu jsme byli pořád společně! Když budu jmenovat pár lidí, tak třeba Honza Žídek, Patrik Žídek, Tomáš Šupák, Radek Kuděla, Peťa Hlaváček, David Korčián a další. No trochu mě mrzí, že jsem se nedostal do mužů, ale v době kdy jsme končili v dorostu, tak jsme to měli těžké. V Opavě nebylo béčko. Takže z nás šlo na zkoušku do áčka jen pár (2-3 hráči)

Forever parta. Nejlepší kolektiv, co jsem zažil. Do dneška se scházíme, chodíme na pivo a jednou za rok na bowling včetně našich manželek či přítelkyň!

O financích to myslím nebylo, vždyť pan Lamich má peněz dost. (úsměv) Spíše lidi, kteří tehdy seděli v zastupitelstvu města, dělali problémy, proto kraj skončil a dnes je tam okres. Ale lepší okres, než aby fotbal z Hradce zmizel úplně.

Na Štítinu jsem se dostal přes současného trenéra Daniela Matyáška. Hráli jsme společně před jedenácti lety za Komárov. A když mě oslovil, tak jsem řekl i dalším klukům z Hradce (Daniel Kuděla, Jakub Černý) a šli jsme společně do Štítiny. Změnu už asi neudělám, na Štítině je pěkné zázemí. Škoda jen, že tady na fotbal nechodí více lidí…

Měl jsem o tři milimetry posunutou plotýnku. Tak jsem chodil na rehabilitaci, která mi celkem pomohla. Ještě to sice není stoprocentní, ale už to bez fotbalu nešlo vydržet. (úsměv)

Spíše jsem to bral tak, že si od něho na pár měsíců odpočinu. Však se říká, zajíci se počítají až po honu. (smích)

Můj největší koníček je naše dvouletá holka. Ta neposedí, je to taková neřízená střela, ale není se čemu divit, asi je po mě. (úsměv) Takže když se najde čas, tak společně jezdíme na kole. Jinak kdybych nehrál fotbal, asi bych se věnoval tenisu. Ten mě baví a myslím, že mně i celkem jde.

Určitě se druhé dítě plánuje, ale zatím to nějak neřešíme. Jestli to bude fotbalista nebo operní pěvkyně, to nevím…Když budeme chtít kluka, tak bych se musel zeptat Jáši (Radek Jašek). Ten už má dva. A pokud by to měla být holka, zajdu za Rejžou (Marek Režnar), který už zplodil tři dcerky. (smích)