Rád trávím volný čas s rodinou a hlavně moji ženou, říká hráč kola Miroslav Diviš

Mockrát děkuji, především bych rád poděkoval klukům z týmu, rodině a ostatním přátelům, kteří pro mě hlasovali (#miratym). Abych byl upřímný, nebyl jsem si jistý, co od prvního zápasu očekávat. Většinu týmů z okresního přeboru zatím moc neznám. Celkově si myslím, že pro nás podzim bude takový seznamující, jakožto nováčci soutěže úplně nevíme, který tým se snaží hrát "fotbalověji" a který spoléhá spíše na souboje a nakopávané balóny. My se budeme snažit hrát proti každému svoji hru, kterou umíme bez ohledu na to, s jakou taktikou na nás soupeř půjde. Jsem rád, že přesně to se nám povedlo v prvním zápase proti Popelínu. Začátek zápasu byl z naší strany trochu nervóznější, ale po první půli a vedení 4:1 jsme věděli, že pokud se nam podaří vstup do druhého poločasu, zápas tím v podstatě ukončíme. Nakonec se soupeř herně sesypal a byl z toho debakl. Jsem si ale jistý, že největší roli tohoto úspěchu hrála motivace nás všech. Bohužel několik dní před začátkem sezóny zemřela dačická legenda, náš trenér, Fanda Distel, což jsme všichni brali hodně těžce. Po této smutné události jsme si s klukama na tréninku řekli, že pro něj musí naplno bodovat jak áčko v Kovářově, tak béčko doma. To se nám povedlo a měli jsme z toho obrovskou radost. Stejně tak ale vnímáme celou sezónu, kterou chceme zakončit v co nejlepším umístění.

Musím přiznat, že jsem měl ze svého výkonu opravdu radost. Od svého zranění kolene na podzim sezóny 19/20 jsem se na cca 2,5 roku úplně přestal fotbalu věnovat a byl jsem přesvědčen, že už kariéru neobnovím, maximálně na nějaký ten trénink. Když jsem se ale minulou sezónu chodil dívat na zápasy a cítil, že koleno drží, neudržel jsem se a chtěl jsem zase hrát. V rozhodování mi pomohl i fakt, že se momentálně kolem fotbalu v Dačicích pohybuje skvělá parta lidí. Jsem ten typ hráče, který má na sebe někdy asi zbytečně přehnané nároky a když se mi pár věcí nepovede, jsem naštvanej, že jsem týmu nepomohl tak, jak si představuji. Tentokrát se mi ale povedlo snad všechno, do čeho jsem kopnul. Před zápasem jsem ze srandy psal své ženě zprávu, že pokud nepřijde na zápas, neuvidí tak můj hattrick. To, že ho ale skutečně dám, to mě opravdu nenapadlo (smích). Jsem opravdu vděčný, že můžu v tomto rozhovoru věnovat hattrick a ocenění hráče kola dvoum skvělým lidem: mé milované manželce a Fandovi.

Jak už jsem zmínil výše, neznám ještě tolik herní taktiku ostatních týmů. Předpokládám ale, že to nebude tak jednostranný výsledek, jako s Popelínem. Bohužel se nebudu moct tohoto zápasu zúčastnit, jelikož jdu kamarádovi na svatbu. Rád bych byl samozřejmě na všech trénincích i zápasech, moje práce a celkově časová vytíženost mi to však nedovolí. Klukům ale věřím. Chceme se ukázat a pomýšlíme na nejvyšší příčky, do každého zápasu půjdeme pro tři body.

Fotbal miluju od doby, co si sám sebe pamatuji. Většinu svého času ve svých klukovských letech jsem strávil na prestižním hřišti u Dačického gymnázia, na tzv. "Duháči". Vzpomínám si na ty skvělý roky, kdy jsme se ani nemuseli domlouvat, že si po škole půjdeme čutnout, bylo to automatický. Sešlo se nás tam vždycky tolik, že se nakonec musel udělat turnaj. A hrálo se dokud nás se setměním pan správce Šprincl neposlal domů. A bylo to právě na Duháči, kde si kamarádi všimli moji šikovné levačky a přesvědčili mě, abych se přidal k týmu (smích). Začal jsem tedy v mladších žácích a od té doby jsem věrným hráčem, jak říkám nejradši, odchovancem, Dačic. Byla doba, kdy mělo áčko stabilní kádr a každý kdo vyšel z dorostu a chtěl pravidelně hrát, nezbývalo mu, než Dačice opustit. I já měl nabídky přejít do okolních vesnic, nikdy jsem k tomu ale neměl chuť. Tím pádem jsem nějakou dobu vůbec nehrál. Byla obrovská škoda, že už tenkrát nevzniklo béčko, většina lidí by Dačice určitě neopustila.

Bez debaty Harry Maguire. Je totiž důkazem toho, že i takovej hráč, kterej má výkonnostně tak na ten náš okresní přebor, se může probojovat až do Premier League (smích).

Fandím od malička Manchesteru United. Takže každý, kdo trochu sleduje fotbal asi tuší, že mé poslední roky z hlediska fandění nejsou úplně nejradostnější. Jako každý rok i tento není výjimkou, prostě už jen doufám, že tato sezóna bude ta zlomová. Pro jistotu už ale doplňuji zásoby Lexaurinu.

Obecně bych řekl, že sport. Konkrétněji všechny kolektivní míčové sporty. Ale fotbal vede na plný čáře, aneb: "ještě že je ten fotbálek, tady si vždycky tak krásně odpočinu". Rád trávím volný čas s rodinou a hlavně moji ženou, která je stejná fanynka fotbalu jako já (což je životní výhra, akorát by nemusela fandit tomu Liverpoolu...), občas spolu něco procestujeme, nějaké válení u moře u nás úplně neprobíhá. Většinou vymyslíme nějaké túry a výšlapy. Dále bych určitě zařadil posezení s přáteli ať už po tréninku na hřišti, nebo třeba někde v místní putyce, kde se samozřejmě řeší fotbal. No a samozřejmě má práce je mým koníčkem (smích).

Vypadá to už na menší tradici, že český tým, co se probojuje do LM, chytne skupinu smrti. Na jednu stranu je to asi zážitek, zahrát si s favority soutěže, pro spoustu z nich to musí být splněný sen. Na druhou stranu, být v lehčí skupině, mohli by pomýšlet na postup nebo EL, takhle jim moc šancí nedávám. Třeba překvapí. Horvy o poločase donese klukům do kabiny pivo a párek a ono to třeba půjde.