Tomáš Denk: Na jaře jsem vynechal jeden trénink kvůli výletu s přítelkyní a trenér se se mnou týden nebavil

Do Chotíkova jsem se dostal přes kamaráda Adama Formana, kterého jsem znal z Mariánek. Nikdy o Chotíkovu nemluvil negativně, takže když mi dal nabídku to zkusit, tak jsem se rozhodl do toho jít. Klub jako takovej je rozhodně hodně speciální se spoustou osobností. Hodně oceňuju práci rodiny Míků, je vidět, že klub je pro ně srdeční záležitost. Speciální je také trenér. Na hřišti je to někdy blázen, ale fotbalu dává vše a má jasnou představu, co chceme hrát.

Usíná se mi s tímto pocitem úplně v pohodě, jsem rád pod tlakem a je vidět, že mi trenér věří, i když je to paradoxně pořád jenom on, kdo mi to předhazuje. (usmívá se) Klubu to chci určitě splatit výkony na hřišti a pomoct mu vylepšit podle mého názoru ne zrovna vydařenou loňskou sezónu, resp. jarní část. Dobře jsme teď odstartovali a myslím si, že fotbalově určitě máme na to být do 5. místa.

Asi s Michym (Michal Prais, pozn. red.). Vidíme se 9 hodin v práci a pak ještě na fotbale a pořád si máme co říct. Jinak kabina je plná spousty super kluků, to se taky všude nevidí.

O práci? Nemyslel jsi o fotbale?

Ale ne, někdy řešíme i pracovní věci. (směje se) Ale je pravda, že mít v práci dva trenéry, ještě z konkurenčních klubů, bývá někdy pořádnej zážitek.

Je pravdou, že na jaře jsem asi kromě dvou zápasů nastupoval s nějakým zraněním nebo jsem ani nehrál. Čekal jsem na konec sezóny, abych se mohl dát zase dohromady, ale teď momentálně všechno funguje, jak má. Sezónu bez zranění bych bral jako svůj malej osobní úspěch. Těžko říct, jestli je to na pováženou, je ale fakt, že když se o sebe dostatečně nestarám, tak mi to tělo hodně rychle vrátí.

To je veliká pravda. Vše klape skvěle, fotbal sice není úplně její šálek kávy, ale podporuje mě dost. Chápe, že přes týden se musí trénovat a o víkendu hrajeme, je ale pravdou, že jsem na jaře vynechal jeden trénink kvůli výletu v Praze a trenér se pak se mnou skoro celý týden nebavil. (směje se)

Vozidlo je fantastický. Je sice trochu menší, takže když si do něj se svojí výškou sednu já, tak už se tam nikdo další moc nevejde. Pokud se z něj zrovna nekouří nebo nejedu víc jak 130km/h, tak je to velkej držák.

Neřekl bych úplně mezi prvními, ale je pravda, že to s klukama do rána netáhnu. Strop je pro mě nějaká jedna hodina. Akce nejsou vůbec nudné, většinou jde o to, že nasadí takové tempo, které by normálního člověka vystřelilo až na měsíc. Na další akci už se ale psychicky připravuju a zkusím vydržet aspoň do dvou. (směje se)