Já radši hraju fotbal a brácha miluje dlouhé nákopy, které kolikrát končí mimo areál, říká o odlišnosti s bratrem Matějem Jan Melka z Mýta

Letos byly pokuty opravdu docela “ostré”, ale všechno bylo právem. Přesné číslo kolik zbylo v kase nebo kolik tam je pravidelně posílám do týmové skupiny, protože samozřejmě padla ne jedna narážka na to, že si někam zaletím, což taky udělám, ale budu muset (bohužel) zase za svoje.

Já osobně si roli pokladníka užívám a baví mě to, dříve byl pokladní Jirka Hereit, který mi stále asistuje a v mnoha věcech mi pomůže a jemu nikdo neodmlouvá. Samozřejmě, že na konci sezóny všichni říkají jak nic neudělali a že tam mají pokuty neprávem, ale jsme v tomhle s Jiříkem nemilosrdní a všichni musí zaplatit svojí “útratu”.

Jasná náhoda, je to prostě pech no. Ale beze srandy … my s bráchou jezdíme spolu do školy jedním autem, takže když se zdrží jedem, tak to bohužel odskáče i druhý. Ale nikdo s tím snad problém nemá, protože se to děje tak dvakrát za půl roku.

Lepší je jednoznačně ve vzduchu, protože do všeho jde hlava nehlava. Já jsem zase chytřejší a snažím se každou situaci vyřešit chytře (alespoň to tvrdí lidi). Obecně bych řekl, že já radši hraju fotbal a brácha miluje dlouhé nákopy, které kolikrát končí mimo areál. Jinak bych ale řekl, že jsme si na hřišti dost podobní a i situace vidíme většinou stejně.

Maximálně si můžou plést jména když jsou u týmu nově, ale jinak jsme vzhledově každý jiný, takže v rozpoznávání problém nikdy nebyl.

Troufnu si říct, že kvalitou bychom měli hrát téměř s každým vyrovnaný zápas a v prvních zápasech (kromě Rapidu) to tak i bylo. Některé góly jsme dostávali i smolně. Probral nás asi zápas v Křimicích, kde jsme to zabalili už během prvního poločasu, takže tomu výsledek (a hlavně herní projev) odpovídal. V dalších 5 zápasech jsme obdrželi jeden gól a každým zápasem naše sebevědomí rostlo (obzvlášť po Tachově). Jinak změny se žádné zásadní nedělaly, prostě jsme si jen víc věřili a naše obrana v čele s tátou Jirkou fungovala. Tímto bych chtěl ještě smeknout klobouček před již zmíněným Jirkou Hereitem, který přes 20 operací kolene, neustálým problémem s jezevčíky a nedávno oslavenou 50kou stále hraje a chodí na tréninky (směje se).

Volno si užívám, ale fotbal mi samozřejmě chybí. Na zimní přípravu se těším, kromě teda běhání oválků, ale to k tomu patří a myslím si, že se to dá i v klidu zvládnout.

Určitě mám radši letní, protože je relativně krátká a spíše herní. Ta zimní trvá 2 měsíce, během kterých z nás chce trenér dostat všechny řízky, bramborové saláty a ještě k tomu všemu je zima (docela logicky (směje se)).

Řekl bych, že nejhůře to snáší Gambi a ti co nechodí, protozě na to kašlou. Gambi má hrozný problém se položit na zem a jeho reakce “je to studený” mluví sama za sebe. Samozřejmě Gambiho se běhací cvičení netýkají, takže tam vlastně hodinu a půl mrzne… ještě že si bere aspoň čepici. Dřív jsem si myslel, že je to blbost, ale opravdu kdo se na tréninku objeví jednou za 2 týdny, tak potom nestíhá jak na tréninku, tak v přátelácích. A úplně nejlepší jsou kluci, kteří hrají okres za Béčko (pár jedinců) a pořád by hrozně chtěli hrát za A, ale ukážou se na jednom tréninku za celou přípravu a zjistí, že se musí trošku hnout a v ten moment je veškerá motivace pryč. Jinak z těch co chodí pravidelně, tak bych řekl, že jsou všichni smíření. Samozřejmě má někdo horší fyzičku a někdo lepší, ale to je naprosto normální.

Upřímně ani netuším jestli už je nějaký seznam, ale nám je to asi jedno s kým budeme hrát, protože jak u nás každý říká: “na výsledku tolik nezáleží”. Je pak občas úsměvné si tuhle větu přehrávat v hlavě za stavu 0:3 pro soupeře a sledovat reakce právě těch lidí, kteří tohle říkají (směje se).