Hráč kola Tomáš Kučera: Nejsem ještě žádný kulhavý a plešatý strejda!

Na dálku musím poděkovat panu doktoru Filipovi, protože mi tu operaci udělal fantasticky. Hrál jsem ani ne pět měsíců po operaci, což byl ale trochu extrém, neměl jsem v té době ještě dostatečně naposilované stehno a koleno mi pak následkem toho trochu otékalo. Ale teď už tři roky během zápasu o kolenu vůbec nevím, po zápasech ho pak ale dva dny trochu cítím, takže toho moc nenatrénuju, ale aspoň se mám na co vymlouvat (smích).

Každý derby zápas je pro mě super, hraju takové vyhecované duely rád, jak proti Zlivi, tak proti Dřítni, kde jsem taky hrál. Co se týká rivality vůči Zlivi, kde jsem i v radě města, tak je to svým způsobem hodně pikantní, ale řekl bych, že na hřišti je to úplně bez problémů. Jen dva bývalí zlivští hráči a trenéři obvykle stojí za brankou a při každém zápase mi dávají hlasitě najevo, jak mě mají rádi. Podle jejich rad si asi budu muset nechat nastřelit vlasy a taky mi vždy navrhují táhnout na hokej nebo do televize (smích). Když pak dám Zlivi gól, jdu se obvykle radovat před tyhle dva pány, protože vím, že je sdílená radost potěší. Ale to je jen taková humorná vsuvka, jinak se zlivský fotbal snažím podporovat při jednáních rady a zastupitelstva města co to jde, protože děti na hřišti jsou vždycky lepší, než kdekoli jinde. A až můj dvouletý klouček, který je do kopání jako divý, bude třeba jednou chtít hrát fotbal, určitě ho dovedu tam, kde jsem začínal i já, tedy na zlivský stadion.

Když jsem hrál v Dřítni, tak mi volali ze Zlivi snad každý půlrok, ať se vrátím. Ale nemělo pro mě smysl přecházet do jiného týmu ve stejné soutěži, když jsem v tom svém byl spokojený. A stejné je to vlastně i teď.

Zcela upřímně přiznám, že jsem na Sedlec přišel někdy v roce 2004 hlavně kvůli tomu, že je tam nádherné hřiště. Podle mého názoru jedno z nejlepších v kraji. Tehdy se na něm hrála jen III. třída, mezitím jsme dvakrát postoupili, zázemí klubu se ještě vylepšilo, parta je tam dobrá, v okolí vyrůstá pro mě naprosto neuvěřitelné množství dobrých fotbalistů, takže se mi tam hraje opravdu dobře.

Hlavním strůjcem dobré pohody v mužstvu je předseda klubu Standa Šindelář a od toho se všechno odvíjí. A upozornil bych ještě na to, že už dvě sezony má tahle vesnička i mládežnický tým, který vede Honza Zíka starší, jehož synek dal v letošní sezoně okresního přeboru starších přípravek už 158 gólů. Takže o budoucnost v útoku máme postaráno (úsměv).

Třetí místo bylo při druhé historické sezoně v krajské soutěži fenomenálním úspěchem, ale možná nás to trochu uspokojilo. Nechci to také házet jen na kluky v obraně, ale faktem je, že loni jsme dostali za celou sezonu 34 gólů, kdežto letos už 57. Je to ale do značné míry také tím, že přišla nějaká zranění a hráči se v naší sestavě pořád točí.

Platí. Nebyl jsem pořádně na tréninku snad deset let. Při práci na Nově to bylo takřka nemožné, teď z Motoru jezdívám velmi často taky pozdě večer, do toho to bolavé koleno, o kterém jsem už mluvil, navíc se chci při těch pár volných chvílích taky věnovat rodině, takže na tréninky to opravdu nevychází. Ale zatím nemám pocit, že bych ostatním nestačil, na rozdíl od některých mladých kluků mě na konci zápasů nechytají křeče a o patnáct let mladší kluci se zdravými koleny mě občas taky nemohou chytit, takže to myslím zvládám. Ale jakmile bych já nebo někdo z týmu měl pocit, že už nestíhám, tak bych v sestavě nikomu natrénovanému samozřejmě nezacláněl. Ale když vidím, kolik nás chodí na zápasy, tak zatím není k obavám moc velký důvod (úsměv).

Hlavní hvězdou týmu je pro mě Fanda Hanzal v brance, ten kdyby měl víc času trénovat a naučil se odkopávat od branky, tak by mohl chytat klidně o pět soutěží výš. Z ostatních jsou stálicemi v sestavě hlavně kapitán Vojta Reitinger, navrátilec z Jankova Milan Bláha, a pak Martin Peterka s Honzou Pavlíčkem, kteří když mají den, tak je nikdo nezastaví. Akorát si tyhle dny občas moc šetří (úsměv).

Hraju s ortézou, což soupeře obvykle ukonejší, protože si možná chvíli myslí, že jsem jen nějaký kulhavý, plešatý strejda, kterého snadno uhlídají (smích). Ale rychlost je určitě má největší přednost, ostatně jsem na sportovním gymnáziu studoval a trénoval jako atlet – sprinter a od trenéra Coufa mám myslím parádní základy. Stovku jsem v největší formě míval snad za 12 sekund, ale to je hodně dávno. V týmu máme ještě jednoho rychlíka, Honzu Pavlíčka, který má tedy také „nandavací“ kolena, ale když spolu hrajeme občas v útoku, tak je to celkem expres.

Je to tak, jakmile jsem dal svůj první gól, dal mi děda blok a propisku, abych si ho zapsal, a od té doby to tak dělám po každé trefě. I když teď už si to nepíšu do bloku, ale do tabulky v Excelu. Zrovna teď proti Kaplici jsem dal svůj 450. gól a hned jsem ještě jeden přidal. V mistrákách jich mám přesně 320. A píšu si k tomu také, kdo mi na každý gól nahrál, což je taky docela legrace podívat se na to zpětně, kdo mi v roce 1989 nahrál na první gól, mimochodem byl to soused odnaproti Vašek Vobr, myslím, že hned v tom roce svou „kariéru“ taky ukončil (úsměv). Letos mi na nejvíc gólů nahrál Vojta Reitinger, z těch patnácti hned na čtyři.

Po zápase jsem si myslím opravdu nikdy pivo nedal, nikdy mi nechutnalo, navíc si vzpomínám, že děda mě jako malého brával s sebou na fotbal do Olešníka v jeho tehdy největší slávě, kdy hrál divizi hodně nahoře. Nejlepším borcem tam byl v mých očích Jiří Trněný, který tehdy po zápasech taky nepil, aspoň co si pamatuju, tak jsem si říkal, že pivo asi není předpoklad k tomu, aby někdo hrál dobře fotbal (úsměv). Já teď už tři roky alkohol vůbec nepiju a osvědčilo se mi to, co se týká regenerace, alergií, prostě všeho, navíc když vidím, jak některým spoluhráčům z toho piva rostou břicha, tak jsem rád, že podobné problémy nemám.

Těžko říct, ještě mu nejsou ani dva roky, ale už teď sport opravdu miluje. Víc než pohádky radši přepíná sportovní kanály na televizi a poznává různé sporty, místo knížek si radši prohlíží sportovní ročenky, pořád mě tahá kopat nebo střílet hokejkou, strašně ho to baví, což mě samozřejmě těší. Ale nutit ho do ničeho nebudu, člověka to musí bavit, jinak nemá smysl to dělat. A mě fotbal baví strašně a doufám, že ještě dlouho bude.