Chtěl jsem být u porodu syna, nezúčastnil jsem se tedy zápasu. Jezdit už nemusíš, byla jejich odpověď, vzpomíná na jedno z angažmá Lukáš Aubrecht

Nečekané to opravdu bylo. Určitě jsem se netipoval na vítěze. To že jsem se dostal do výběru mě samozřejmě potěšilo, ale poté jsem to přestal sledovat. Když mi pak přišla zpráva, že mám asi problém, tak jsem nechápal o co jde. Po chvilce dorazila druhá zpráva s výsledky hlasovaní. Co na to kabina? Myslím si, že je to všude úplně stejné, po zveřejnění výsledků jsem dostal několik zpráv, že to budu mít drahé. (směje se)

Myslím si, že to nic neznamená. Pochybuji, že se na nás bude někdo zvlášť připravovat, protože jednotlivec sám nic nezmůže. My si zakládáme na týmovém výkonu.

Ono je to už více něž pár let (usmívá se). Jsem takový, že neumím jen sedět, takže se celý rok pořád hýbu - běh, kolo, brusle, lyže. V tom mi hodně pomáhá rodina, protože to vše absolvují se mnou. Ale jeden z hlavních důvodů - to musím zaklepat - je, že jsem krom drobných kosmetických úprav obou kolen (menisky), neměl žádné velké zranění. Co se týče psychické pohody, tak to je jednoduché, jsem flegmatik, takže mě jen tak nic nerozhodí.

Ano máš dobré informace, jsem Radničák a jak říkáš, prošel jsem několika kluby, ale pořád jsem Radnice sledoval. Tak to vezmeme popořadě. Viktorka – v první řadě bych rád poděkoval rodičům, kteří mi dali šanci nastoupit do sportovní školy a zkusit se fotbalem živit. Za to jim patří velké díky a nikdy jim to nezapomenu. Ve Viktorce jsem byl od 4. třídy a došel jsem až do B-týmu. Pak následovalo hostování ve Vejprnicích a Klatovech. Z obou klubů jsem si přinesl hodně zkušeností a to nejen fotbalových. Po návratu do Viktorky bych stejně nehrál, takže jsem se rozhodl ukončit působení v Plzni a přesunul jsem se do Rokycan. Rokycany jsem znal díky taťkovi. Již dříve jsem tam chodil trénovat, jezdil jsem na jejich zápasy. Takže jsem tam měl dost kamarádů a to rozhodlo.

Je to tak, chtěl jsem to zkusit, protože hodně kamarádů tam hrálo. Povedl se sehnat Nesslbach, bylo to sice daleko, ale chtěl jsem si to zkusit. Odehrál jsem několik zápasů, ale blížil se termín porodu našeho syna a já napsal, že na další zápas nepřijedu, že bych byl rád s manželkou u porodu. Odpověď byla, že už jezdit nemusím. Tak jsem se vrátil zpět do Rokycan. Německo určitě nesplnilo mé očekávání.

Zatím určitě ta v Rokycanech, povedlo se postoupit do divize, měli jsme skalpy ligových juniorek, byla tam super parta. Myslím si, že o tom všem svědčí i doba, jakou jsem tam působil.

Těch důvodů bylo více a skoro všechny jsi vystihl v otázce. Ještě jsem si chtěl zahrát s bráchou a pod vedením taťky, vyhovuje mi jeho systém hry. Také jsem se chtěl vrátit na hřiště, kde jsem dělal své první fotbalové krůčky. Jsem rád, že jsem se vrátil a mohu být součástí týmu, který postoupil do KP a tím psát historii radnického fotbalu.

Přibližně víme, kde se ten druhý bude pohybovat. Troufnu si říci, že bráchu znám dobře, hrávali jsme fotbal doma, chodili jsme si kopat ven a nějaký ten rok už spolu hrajeme. Ale přesto mu nikdy nedokážu při tréninku sebrat míč (usmívá se). Mrzí mi, že je teď zraněný a nemůže nám pomoci, protože kdyby hrál, tak určitě máme o nějaký ten bodík navíc.

Nečeká nás vůbec lehký zápas. Tachov je hrozně silný soupeř, hodně hráčů je na tom po technické stránce výborně. Ale my se jim to budeme určitě snažit co nejvíce znepříjemnit a uděláme vše proto, abychom uhráli co nejlepší výsledek.