V Podbořanech jsme měli partu na první ligu a pozápasové zapíjení to dokazovalo každou sobotu, vzpomíná Václav Bláha

Před třemi lety se přítelkyně chtěla přestěhovat kvůli práci do Plzně, tak jsme se přestěhovali z rodné hroudy do Litic a dojížděl jsem denně do Varů. 31.12. jsem ukončil angažmá ve Slavii Karlovy Vary a nastoupil jsem přípravu ve Slavii Vejprnice - byl jsem tak domluven se šéfem Vejprnic, panem Valenčatem - kde jsem trénoval cca 3-4 týdny. Tréninky probíhaly na umělé trávě a po našem tréninku měla tréninky Lhota, takže takto jsem získal první zmínku o Lhotě. Ve Vejprnicích jsem se nedomluvil s trenérem, měli jsme každý jinou představu a zavolal jsem Pepovi Humeníkovi, který mi řekl, ať přijdu na trénink. Po prvním tréninku jsme se domluvili, že přestoupím do Lhoty a zbytek už je historie. Bylo to dobré rozhodnuti, jsem ve Lhote spokojený.

Přišel jsem do Lhoty 14 dní před prvním mistrákem, takže bylo jasné, že určitě první kola nebudu chytat a že si musím počkat na šanci. Na druhém mistráku jsem nebyl z rodinných důvodů, třetí kolo jsem už chytal svůj první mistrák za Lhotu a vyhráli jsme 2:0 s Rapidem. Takže jsem začal s nulou a to vždy potěší - vlastně to je do dneška moje první nula ve Lhotě (směje se). Rojas měl nějaké drobné zranění, tak jsem se ho snažil zastoupit, snad bude brzo zdravý a začne zase naplno chytat.

Ano je mi 38 let a doufám, že budu chytat ještě hooodně dlouho, třeba do 50 let. Svůj vek neřeším, do občanky se nedívám, své šedivé vlasy neřeším a beru své zkušenosti jako výhodu. To je výhoda před ostatními, kterou mi nikdo nevezme. Kolena mě bolí, když se o tělo nestarám. Když se budeš o tělo starat, je jedno kolik ti je let. Měl jsem na jaře docela nepříjemné zraněni, měl jsem 3 cm trhlinu v břišním svalu. Většina hráčů by marodila a netrénovala x měsíců, já jsem vynechal asi 2 tréninky, když jsem byl na injekcích u doktora. Podle mě jsou tři důležité věci, abys mohl hrát ve starším věku: Za prvé, znát své tělo. Tím chci říct, že když tě něco bolí, tak děláš něco spatně a neznáš svoje tělo, ale když víš, jak zacházet se svým tělem, můžeš chytat tak dlouho, jak budeš chtít. Druha zásadní věc pro dlouhověkost, je mít kvalitního doktora, který tě vyléčí a třetí a podle mě nejdůležitější věc je milovat fotbal! Pokud opravdu miluješ chytaní, máš vyhráno a můžeš v bráně strašit fakt do 50 let i když je pravda, že často už můj pohyb vypadá hrozně a jsem někdy tvrdý jak štětec.

V Blšanech jsem prožil někdy krásných a někdy těžkých řekl bych tak 13-14 let. Hodně mě v Blšanech naučil trenér gólmanů pan Jiří Sedláček, který mě vedl jako trenér gólmanů od mala. Jezdili jsme po Evropě, zahrál jsem si mistrovství Evropy a světa klubů, dokonce jsme vyhráli mezinárodní turnaj v Paříži před mistrovstvím světa a rok jsem trénoval v ligových chlapech. Blšany byl můj druhý domov a v Blšanech se skvěle trénovalo. Areál má takové kouzlo, že se tam hráč rychle dokáže zlepšit a baví ho na tréninku makat. Já věřím, že existuji místa, kde je dobra atmosféra a kde se hráč dokáže rychle zlepšovat, ale také místa, kde tato atmosféra není a hráčovi na takovém místě dřina nechutná. Blšany byl právě ten první případ.

Zkusím tuhle otázku zkrátit, jinak by to byla dlouhá odpověď. Chytal jsem ještě v Kryrech, což byly Blšany "B", pak jsem chytal v Baníku Stříbro, Tatran Podbořany, pak zase v Kryrech, pak jsem šel znovu ještě jednou do Stříbra, poté do Podbořan, do Slavie K. Vary a teď jsem ve Lhotě. V Kryrech, coby Blšany "B" to bylo těžké. Byly tam partičky, každá partička si jela na svoje triko, z dnešního pohledu tam byli skvělí hráči, ale mančaft jako celek spatný. Bylo to trápení a mně se tam nikdy dobře nechytalo. V Baníku Stříbro byla dobrá parta, hráli jsme i pěkný fotbal, dokonce ve Stříbře chodili i dost lidi na fotbal, ale to už je taky historie a už je to nějakých 13 let. Do Podbořan jsem šel za klukama, za partou, tu jsme měli na první ligu a pozápasové zapíjení to dokazovalo každou sobotu. To byl svět ještě v pořádku a správně nastavená kabina byla základ úspěchu. Ve Varech se hraje 3 liga, v kabině jsme táhli za jeden provaz, drželi jsme spolu za všech okolnosti a ještě jsme někdy hráli i pěkný fotbal. Ve Varech jsme měli nejlepší kabinu, co jsem zažil a skvělého trenéra Roberta Žáka. Rozdíly v soutěžích jsou obrovské, jsou nesrovnatelné, jak v kvalitě a rychlosti samotné hry, tak v myšlení. Další velký rozdíl je kvalitou soutěži dnes a před 15 lety. Dříve i gólmani, co chytali B třídu nebo A třídu, byli gólmani, co uměli chytat. Dnes je to bohužel slabší.

Ve Lhotě jsem spokojený, máme krásný stadiónek, výbornou partu a navíc se nám výsledkově daří - herně vždy ne, ale výsledkově ano. Takže hodnotím zatím své působiště ve Lhotě spokojeně a jsem rád, že můžu ve Lhotě být a že mě kluci přijali do kabiny a budu ve Lhotě na podzim dál pokračovat. Sebe hodnotit nebudu, ať mě hodnotí někdo jiný (směje se).

Na tuhle otázku jsem zvyklý a když mi někdo řekne, že jsem brankářská guma, beru to jako poklonu. Mě učili, že gólman by měl vždy upřednostnit úspěch týmu před svým vlastním úspěchem, proto se gólman přizabije o tyč, jen aby chytil gól, proto gólman skáče hráčům pod nohy, aby vyřešil šanci. Gólman má posunutý práh bolesti. Takto vidím já definici brankářská guma. Který golman tohle v sobě nemá, nemá tu ochotu se přizabít pro úspěch týmu, není to pak ono. Jako příklad uvedu Jindru Staňka, který chytá na hraně svého zdraví a právě proto byl letos tak skvělý. Byl nejlepší golman v lize, takže pojem brankářská guma je poklona.