Kdy jsi se dozvěděl, že pojedeš jako jednička do Chotíkova?
Volal mi dvakrát v pátek Rojas (Jan Rojík, pozn. red.), že je bebíčko a hodil si něco v práci na nohu, že nemůže ani chodit. A měl jsem to spočítané.
Tvůj táta ti kryl záda z lavičky. Jaký je to pocit vědět, že za tebe půjde do brány kdyžtak taťka, kterému už byla nějaká léta?
Jojo, byl na lavičce i dokonce převlečený, kdyby náhodou. Už je sice starší, ale zkušeností má dost a ještě občas něco chytne. Říkal, že když to bude 5:0 pro nás a do konce zápasu bude cca 5 minut, že tam vleze. (smích)
Byla nějaká nervozita?
Já jsem na nervozitu flegmouš, mě je to jedno, jestli jdu za B nebo za A. Spíš to člověk nechce pokazit klukům.
Zápas se ti povedl a bylo prý dost vidět tvých zkušeností z futsalu, odkud tě tedy znám víc. Jaký je to rozdíl chytat v těchto podobných, ale přeci jen dost rozdílných sportech. Kde se cítíš lépe?
Jsou to odlišné sporty. Ve futsale je to spíš výběr místa a reflex a na velkém fotbale centry a mrštnost. Lépe se cítím na futsalu.
Když jsi ale na lavičce, prý si občas neodpustíš během druhé půle klobásku. Jinde by tě trenéři vyhnali, u vás je ale pohoda, že?
Trenér je s tím smířený. Ono je těžké vyrazit v 8 hodin ráno na futsal a vrátit se až po velkém fotbale domů. Občas dojdou tousty od manželky, tak proto si dám něco dobrého o půlce.
V plzeňských futsalových soutěžích se chopíš často i píšťalky. Zde přichází dotaz od hráčů. Proč pískáš v sedě?
Ono je to složité. Jelikož mám rozhodčí na starosti a je nás velmi málo, tak tam bývám celé dny a pískám například 5 zápas za sebou. To si člověk potřebuje odpočinout.
Jsi součástí druholigového Jeriga. Jaké jsou vaše cíle v sezoně?
No, chtěli bychom být zase na bedně, ale je to složité. Letos máme spoustu nových mladých hráčů, kteří to hrají poprvé a chvíli to trvá, než se naučí systém a standardky. A nemáme takový rozpočet jako Boca Junior Krupka, která trénuje čtyřikrát týdně a má tam 5 Brazilců. (smích)