Když se nám povede vhodně doplnit mužstvo, nebude problém hrát do páteho místa, říká Pavel Pap

Děkuji, pocit je to hlavně překvapivý. Můj výkon v posledním zápase měl k ideálu daleko a nečekal jsem, že bych se mohl dostat do sestavy kola, natož v této konkurenci zvítězit. Ale jak jsem se později dozvěděl, moji kamarádi Standa Čižinský s manželkou Jindřiškou a Míra Zakl se rozhodli, že ze mne hráče kola prostě udělají a tak se i stalo.

Zápas byl od začátku vyrovnaný, řekl bych, že hosté byli fotbalovější a měli více šancí. Ovšem jen do té doby, než nám za stavu 1:1, kapitán hostujícího celku výrazně pomohl svoji nedisciplinovaností, kdy hrubými nadávkami komentoval rozhodnutí asistenta hlavní rozhodčího, za což viděl červenou kartu a musel zamířit předčasně do sprch. Líbilo se mi toto rozhodnutí hlavního rozhodčího, hráče vyloučit, často bývá takové nesportovní chování hráčů k rozhodčím, nebo soupeři přehlíženo. Hráčům nepřísluší nadávat rozhodčím za jejich rozhodnutí, ať již bylo chybné či nikoli. Rozhodčí hráčům také nenadává, když zkazí přihrávku. Úroveň soutěže odpovídá schopnostem a dovednostem jak hráčů tak i rozhodčích a kdyby byli neomylní, nepískají 1.B třídu. Takže si myslím, že by se takovéto chování mělo trestat častěji. Ve druhém poločase jsem čekal hladší průběh zápasu, ale i když hostů bylo o jednoho méně, hra byla stále vyrovnaná. My jsme opět dělali spoustu chyb a často kazily i základní krátké přihrávky. Naštěstí se po nemoci vrátil do sestavy Honza Milota, což bylo hodně poznat a bojovností jsme zápas dotáhli do vítězného konce. Znovu jsme dostali velice laciné góly, je až neuvěřitelné, jaké šance dokážeme pro soupeře připravit. Znovu platilo to, že největším protivníkem pro nás jsme my sami.

S fotbalem jsem začal v Přešticích, ale až skoro ve dvanácti letech, stále jsem musel svoje spoluhráče v něčem dohánět, uměl jsem jen běhat, tak asi proto mi to vždy bez míče šlo lépe než s ním a to mi vlastně vydrželo dodnes. Zde jsem působil až do mužů, kdy jsem začal být pracovně zaneprázdněn, moje tréninková morálka značně klesla a tak jsem hrál jen za rezervní mužstvo. Následně jsem hostoval ve Zbůchu, kde jsem poznal spoustu dobrých fotbalistů, kamarádů a zapálených lidí kolem fotbalu. Ze Zbůchu jsem zamířil na půl roku do Stoda. Ze Stoda jsem se vrátil do přeštického béčka, kde jsem se svými spoluhráči z mládežnických kategorií odkopal spoustu slušných zápasů. Po nějakém čase mne kontaktoval Jarda Kubeš, v té době trenér Krchleb, zda bych nechtěl kopat pod jeho vedením. Já jsem souhlasil a tohoto kroku nebudu nikdy litovat. V Krchlebech jsem poznal spoustu dobrých lidí a kamarádů. Nezapomenutelné byly hlavně pozápasové oslavy. Když jsem přišel do týmu a podařilo se nám uhrát první bod na domácím hřišti, myslel jsem si, že jsme vyhráli Ligu Mistrů. Pak jsem byl v Liticích, opět v Přešticích a nyní v Kolovči.

Hlavně se bavit fotbalem a vyhnout se zranění. Když se nám povede vhodně doplnit mužstvo, neměl by být problém v příštích sezónách hrát nejhůře do pátého místa.

Samozřejmě očekávám vítězství a tři body. Nepředpokládám, že to bude přehlídka technických dovedností a učebnicových útočných akcí, opět to bude spíše o bojovnosti a o tom, které mužstvo bude mít větší vůli po vítězství. Takže nic pro oko náročného diváka a hlavně oko našeho trenéra (smích). Bude to pro nás těžký zápas, domácí mají kvalitní mužstvo.

V současné době se nejvíce věnuji svému skoro pětiměsíčnímu synovi Ondrovi a hlavně manželce Lucii. Jinak si rád zajdu zacvičit do posilovny, nebo zastřílet na střelnici.