Nelíbilo se mi, kde klub byl a jak byl pro smích, říká k návratu do Klatov Michal Lukeš

Důvodů se sešlo víc. Prvním bylo to, že po postupu skončilo v našem týmu asi pět kluků, kteří patřili mezi ty lepší, a začali hrát hráči, kteří na tu soutěž podle mě neměli. V prvních šesti kolech jsme tak dostávali příděly a bohužel jsem neviděl šanci na změnu. Kdyby se jednalo o zranění nebo nemoci, tak bych se ještě možná kousnul, ale neviděl jsem světlo na konci tunelu. Dalším důvodem byli tři lidé – předseda klubu Honza Potužník, místopředseda Luděk Langmajer a trenér. Po rozhovorech s nimi jsem pochopil, že máme podobné vidění fotbalu i toho, jak by měl klub fungovat. Další důvod byl ten, že jsem Klatovák. Nelíbilo se mi, kde klub byl a jak byl pro smích. Poslední věcí, kvůli které jsem odešel, bylo to, že zmizeli lidé, kteří klubu nedělali dobré jméno a vytvářeli v něm nepříjemnou atmosféru. Takže těch důvodů bylo víc.

Podzim byl trochu boj, hlavně jeho závěr, kdy jsme dohrávali s mladšími dorostenci v sestavě. Většina staršího dorostu už byla v áčku a zároveň hrála svoji soutěž, navíc přišla zranění. I tak jsme ale vytěžili víc, než bych čekal. Když jsem před příchodem seděl s Honzou Potužníkem a chtěl se bavit o postupu, tak jsem se tomu smál. Cílem na podzim bylo především stabilizovat kádr. Jelikož v zimě přišlo posílení základní sestavy, cíle se pak změnily.

Věděl jsem, jaký je v týmu potenciál. V zimě jsme sice v přípravných zápasech poráželi týmy z kraje a dokonce i Tachov, ale paradoxně nám to podle mě trochu uškodilo v prvním jarním zápase se Stříbrem. Řekl bych, že jsme byli horší, ale i tak jsme urvali remízu 2:2. Po zimní přípravě a po tom, jací hráči přišli do sestavy, jsem ale věděl, že budeme útočit na přední příčky.

Kvalita. Myslím si, že kádr, který jsme od zimy měli, byl na A třídu nadstandardní. Bylo jen potřeba, aby si to kluci srovnali v hlavě a začali fungovat na úrovni, kterou po nich trenér vyžadoval. Dalším faktorem byl určitě trenér a celý tréninkový proces. Málokdo měl tři tréninky týdně a k tomu ještě jeden individuální.

Řekl bych, že klíčový byl zápas v Tlumačově, kde jsme zvládli nepříjemné prostředí. Odehráli jsme ho skvěle a disciplinovaně, bez větších problémů. Po tom utkání jsem během zbytku sezony neměl jedinou pochybnost, že to zvládneme.

Ano, je to moje role a byla ode mě očekávána. Občas, když bylo v kabině potřeba něco říct a něco se mi nelíbilo, tak jsem si vzal slovo. Během jara to ale bylo potřeba snad jen jednou. Doufám, že kluky moc neseru. Nikdy jsem neměl rád, když někdo říkal za nás a já jsem dělal ,alejsk člověk stárne, tak to děla taky.Zpetne si uvědomuji že jsem vlastně během kariéry nikoho takového neměl. Až po návratu do Klatov jím byl Tonda Presl, ale to mi už bylo skoro třicet. Snažím se klukům pomoct. Myslím si, že mám nějaké zkušenosti, a chci je předat dál. Občas bojuji s tím, že dnešní generace si myslí, že může mít všechno hned a bez práce, což je nesmysl. Když ale srovnám přístup některých hráčů ze srpna minulého roku a z posledních týdnů, je to obrovský rozdíl. Pořád v nich ale vidím ještě větší potenciál.

Úplně vypnout od fotbalu asi nikdy nedokážu. Jinak se snažím každou volnou chvíli trávit se svou přítelkyní – zatím ještě přítelkyní, ale snad brzy manželkou – a se synem. S ním člověk, pokud zrovna nechce kopat do míče, na všechno zapomene a užívám si každou společnou chvíli. Když ale jdu na padel s kluky z Kolovče, s Mesim a Mundou, s trenérem Měcholup Martinem Jandou nebo s Tondou Preslem, tak se stejně nakonec bavíme hlavně o fotbale. Takže rodina, kamarádi, padel a šumavská příroda.

Uvidím, jakým stylem se budou jednotlivé týmy prezentovat, a podle toho si vyberu, komu budu přát. Fandit ale budu určitě i nám. Bonus navíc je, že tam hraje odchovanec Klatov Saša Sojka.