Za normálních okolností jsi křídlo, v sestavě kola jsi ale zvítězil po zápase, kdy jsi hrál beka. Kde se ti hraje lépe?
Křídlo jsem hrál vždy, protože moje největší přednost byla a je rychlost, poslední dobou mi občas trenér využije právě na bekovi a mě se tam nějak zalíbilo a řekl bych, že mi to i vyhovuje více (směje se).
Na zádech nosíš čtyřku, což je docela neobvyklé číslo. Má tvá volba nějaký důvod, nebo čtyřka zbyla?
4 jsem vždy bral jako moje šťastné číslo, měl jsem ho na zádech už asi od žáků. V mužích jsem si na něj musel chvilku počkat, ale jakmile byla příležitost, tak jsem po ní skočil a od té doby si ho střežím jak oko v hlavě (směje se).
Prý jsi na chvíli přestal hrát fotbal, ale po nějaké době jsi se k němu opět vrátil. Chyběl ti?
Ano, myslel jsem si, že mi fotbal už nebaví a chtěl jsem skončit. Klukům jsem to řekl v létě na dokopné. Od té doby mi to začalo vrtat hlavou a nakonec jsem si uvědomil, že bez té party, co máme v kabině a bez toho kulatýho nesmyslu žít nemohu (směje se). Prostě to co člověk měl, zjistí, až když to ztratí.
Jaké je to být fanouškem Chelsea?
No byla to velká bolest poslední roky, ale vypadá to, že se blýská na lepší časy. Jen nesmím nic zakřiknout a nikdo nesmí nechat odejít Palmera (směje se).
Dříve jsi byl prý hubený, teď jsi ale hora svalů. Spoluhráči mají pochybnosti, jestli je tvá cesta ke svalům 100% naturální. Tak jak to je?
Byl jsem dost hubený, nikdy jsem necvičil a hrál jen fotbal a další sporty, které byly hlavně o běhání. Pak jsem si ale natrhl tříslo a najednou jsem se jen válel doma a nic nedělal, tak jsem si řekl, že zkusim jít do fitka. I když jsem tam přišel vyklepanej a bál se vůbec na někoho promluvit, tak mi to nějak chytlo a od té doby makam. Ono stačí jen nějak dodržovat stravu, spánek a v tom fitku něco dělat. No a jestli nám nedávají do klobás po zápase nějaký doping, tak to bude 100% naturální (směje se).
Prý pracuješ v zaměstnání, které je velmi časově náročné. O co jde?
Ano, na začátku roku jsem šel k Policii, takže jsem teďka v Praze na základní přípravě a domů jezdím jen na víkendy, takže s klukama ani netrénuju a chodím jen na zápasy. Zpátky sem se vracím ke konci roku, takže pak do toho budu moct zase vlítnout a trénovat.
Začal jsi hrát fotbal v Chlumčanech a dres jsi od té doby nezměnil. Nikdy tě nenapadlo změnit lokál?
V Chlumčanech bydlím od narození a fotbal hraju od 5 let a nikdy jsem nepřemýšlel nad tím jít jinam. Vždy tu byli kluci, se kterými mě to bavilo a za mě je ta parta v tom fotbale to nejdůležitější. Takže jsem ani nikdy neměl důvod nad tím přemýšlet.
Po 11. kolech jste šestí s 20 body (rozhovor byl dělán před 12. kolem - pozn. red.). Panuje s postavením v tabulce spokojenost?
Na to, že jsme v Krajském přeboru první rok, tak se podle mě nemáme za co stydět, ale mentalitu máme nastavenou tak, že vždy budeme chtít víc. Takže jak říkám, uvědomujeme si, že to není špatné, ale chceme víc.
V rozhovoru s Honzou Havlíkem jsme se dostali k pozápasovému pokřiku. Rád by ho prý přenechal někomu jinému, protože už po zápase nemá síly. Věřil by sis na pokřik?
(směje se) On si za to může sám. Sám tento pokřik do kabiny dostal, tak jen ať si ho pořádně užije. Já na to opravdu dobrý adept nejsem, já se mu jen vždy směju (směje se).
V Chlumčanech hraje i tvůj mladší brácha Martin. Co na něj, jako na fotbalistu, říkáš a kdy si spolu zahrajete spolu v áčku?
Ano, brácha teď hraje za A i B dorostu + občas jde pomoct našemu mužskému B. Je mu teď čerstvě 16 a fotbalu má až po uši, ale myslím si, že do dvou let se v Áčku určitě potkáme. Líbí se mi jeho styl hry, je přímočarej, umí se podívat a myslím si, že do budoucna by nám mohl určitě pomoct.