Pamatuji si, jak Martin Hoffmann jednou vystřelil a míč mi zlomil ruku, vzpomíná s úsměvem na hraní za barákem Michal Vachovec

Zápasy se Lhotou jsou vždy těžké a až do teď jsem s nimi pokaždé prohrál. Tentokrát se jim na jaře nedaří, měli převahu a rychlost, ale ve finální fázi byli nepřesní, což vedlo k jejich frustraci. My jsme měli dvě šance z protiútoků a jednu pěknou střelu z dálky, které nám stačily na vítězství. Kouzlo venkovních vítězství netuším, ale myslím, že k tomu přispěly některé faktory: podpora mladíků z dorostu, noví kvalitní hráči, návrat Matěje Ranše po roční pauze v Německu a větší účast na trénincích i v B týmu. Cítím také pozitivní změny po loňské výměně výboru, která klubu dodala nový nádech. Naopak prokletí domácího hřiště může být způsobeno smůlou a silnými soupeři jako Rapid a Ledce, kteří nás doma přehráli.

Ano, zesnul náš kamarád a legenda klubu, trenér Pepíček. Budu na něj vzpomínat jen v dobrém – byl to velký srandista, srdcař a měl neuvěřitelný hlas. Pamatuji si, jak nás celý zápas hlasitě dirigoval z lavičky. Vzpomenu si na naše první setkání, hrál jsem pár zápasů za B tým a jednou jsem přišel na trénink jako jediný. Trenér mi vynadal proč hraju za Béčko a druhý den jsem měl premiéru v Áčku.

První syn před sebou hnal míče už jako malý, kopal všude, kam jsme šli. Mladší syn dostával přihrávky ještě dřív, než uměl pořádně sedět. Zkoušeli jsme chodit na Prazdroj a na Viktorku, ale synové se zatím do fotbalu úplně nezamilovali. Dneska, když pustím fotbal, jdou si raději hrát do pokoje. Místo toho projevují zájem o hokej, parkour a programování. Podporuji je ve všem, co je baví, ale doufám, že na Roudné vydržím dostatečně dlouho, aby si to třeba ještě rozmysleli.

Viktoria Plzeň byla velkou částí mého života od 5 do 19 let. Mohl jsem zůstat v juniorce Viktorky, ale větší šanci na hru by dostávali náhradníci z A týmu. Strejda Ivan Blahoudek (TJ Přeštice) mi tenkrát nabídl hrát s ním v Německu, kde stačilo trénovat jednou týdně a hrát zápasy za slušné peníze. Splnit si sen hrát se svým dětským vzorem, vážný vztah s mou budoucí manželkou a finanční stabilita mě vedly k této volbě.

Pár jmen si určitě vybavím, například Aleš Mandous, Patrik Hrošovský, Michael Krmenčík, Martin Sladký a spoustu dalších. V této sezóně jsme se potkali s Martinem Hoffmannem, letošním králem střelců z Ledců. Bydleli jsme kousek od sebe v mládí a po trénincích chodili ještě hrát za barák. Pamatuji si, jak jednou vystřelil a míč mi zlomil ruku (směje se).

S nápadem přišel Aleš Hess, který mě už dříve vyskautoval na futsal do Oranjes. Po operacích jsem nechtěl zatěžovat koleno na tvrdé umělce, ale také jsem nechtěl nic nedělat. Nabídka Roudné přišla vhod. Manželka mě podpořila jako vždy, tak jsem pomalu začal svůj návrat na trávník.

Dříve jsem byl agresivní, ale s věkem a díky dětem jsem se naučil řešit věci klidněji. Co mě dokáže naštvat, jsou hráči, kteří nadávají zbytečně sprostě protihráčům, rozhodčím a ošklivě zajíždějí do starších hráčů. Je na nich vidět, že si kompenzují svoje problémy a jdou si to vybít na hřiště. Konkrétní červená karta byla za faul na hráče, který hrál v soubojích nebezpečně loktem. I když jsem míč netrefil a byl jsem odhozen, rozhodčí nám dal oběma červenou kartu. Dnes už preferuji zápasy, kde jde o zábavu a fair play.

Soustředění jsem se ještě nezúčastnil, ale podle fotek a videí kluci kombinují sportování a konzumaci nápojů půl na půl. Nejsem si jistý, zda bych jim stačil v obojím. Za "Krále Rudy" je považován Pavel Kratochvíl, který je silný v obou oblastech – jednou přišel na zápas po půlmaratonu ve svých téměř 50 letech.

Na dovolenou bych jel s Vaškem Cibulkou, který je mi z klubu nejbližší. Vzal bych i spoustu dalších, kteří jsou mi věkově blízcí. Koho bych nevzal, jsou kluci, kteří se moc nedruží a nejsou zapojeni do kolektivu. Takových lidí, ale naštěstí v klubu moc není.

Určitě toho rád využiju. Chtěl bych ještě na závěr poděkovat rodině za to, jak mě podporují a hlavně mamince, která je moje nejvěrnější fanynka a hlasování určitě hodně ovlivnila.