První polovinu sezony jsi působil v Erpužicích. Proč ses rozhodl jít v létě z kraje rovnou až do III. třídy?
Trápilo mě koleno. Vypadalo to na operaci, ale nakonec to dopadlo líp, když mi pomohla rehabilitace a prášky. A trošku mi chyběla taková ta chuť do fotbalu.
V zimě ses ale rozhodl vrátit se znovu do vyšších soutěží. Proč ses rozhodl zrovna pro Tachov?
Byl jsem u kamaráda Tomáše Vejvody na oslavě, kde jsme se nějak bavili. Já ze srandy řekl, že zamakám a ještě si spolu kopnem. On, dnes už zaplať pánbůh, hned psal trenérovi a ten se semnou hned spojil. Řekl jsem si, že to je asi má poslední možnost zkusit si divizi, navíc tam mám víc kamarádů, to asi rozhodlo nejvíc.
Jak dlouho ti trvalo, než ses znovu dostal do formy, abys stačil diviznímu tempu? Jak obrovský to je skok?
Na to, že jsem byl po zlomenině nohy, tak myslím, že jsem to zvládnul dobře. Takhle jsem nedřel dlouho, ale moje samotná příprava a příprava s klubem byla dobrá, takže jsem se cítil dobře. Teď po antibiotikach a práci, kdy jsem vypadnul na tři týdny, musím zase zabrat
Utkání s Doubravkou jsi rozhodl jedinou brankou. Jak cenná to byla výhra?
Cenná trefa to byla určitě, zvlášť když byla vítězná. Spíš musím vyzdvihnout nás všechny, jak se makalo jeden za druhého. Klobouk dolů před klukama, co odmakali 90 minut, zvlášť poločas o desíti.
Kolik tě stál vůbec první gól v Tachově?
Netuším ještě, ale asi si vezmu Provident (smích).
V anketě jsi zvítězil velkým rozdílem. Kdo jsou tvoji nejvěrnější příznivci?
Stoprocentně má rodina. Je nás jako Hujerů a poctivě se tomu věnovali (smích).
Jak bys zhodnotil zápas s Aritmou. Co rozhodlo?
Těžko se mi o tom mluví. Myslím si, že Aritmě nepřijel soupeř, s kterým by se mohla měřit.
Příští týden vás čeká, jak se říká, zápas o šest bodů s Klatovy…
To už musí zůstat všechny body doma, to je jasný.