Celý stadion v Rokycanech byl plný a bylo to něco neskutečného, vzpomíná na zápas o postup do dorostenecké ligy Michal Votava

Prvotně bych rád nejprve poděkoval za zvolení hráče kola, na kterém má zásluhu má rodina a samozřejmě kamarádi včetně spoluhráčů, takže velké díky. Každopádně se mi jako první vybaví výhra 11:1 s A-týmem doma proti Černicím, ale upřímně v mužském fotbale si nevybavím takto vysoký výsledek, u kterého bych byl.

Určitě jsem to v plánu měl. Ostatně jako každý zápas do kterého naskočím, neboť vím, že je to pomoc týmu, protože fotbal se hraje na branky, ale dělá mi radost klukům na góly nahrávat a shodou okolností mi to jde lépe, než je dávat, což se v tomto zápase dost dobře ukázalo (směje se).

Je tomu tak, těch týmů jsem již prošel více. Navíc když vezmu v potaz to, že jsem s fotbalem začínal až skoro ve 12 letech právě na Slavii Plzeň. Ale pokud se na to dívám svýma očima, tak v dospělém fotbale byly přestupy spíše z pracovních důvodů jako například přesun do Litic. Pokud bych měl zavzpomínat, tak nejvíce mám vztah ke Košutce, kde jsem od 12 let působil až do 17 a byly to naprosto speciální momenty, kdy se několikrát slavil postup do vyšší soutěže s dorostem jak mladším, tak starším nebo první start v mužské A-třídě. A pak Rokycany, kam jsem právě z Košutky přestoupil na poslední rok v dorostu a zahrál si dorosteneckou divizi, kterou jsme zakončili na druhém místě, kdy jsme v posledním zápase sezóny hráli proti Sencu a pokud bychom vyhráli, zajistili bychom pro příští sezónu Rokycanům dorosteneckou ligu. Nestalo se tak, zápas skončil remízou. Senco postoupilo, ale vzpomínka na tento zápas mi zůstane asi navždy, neboť celý stadion v Rokycanech byl plný a bylo to něco neskutečného.

Na pauzu kvůli koleni vzpomínám velice nerad, nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát. Navíc k tomu na lyžích, když poprvé vyjedu do Itálie do Alp (nejsem žádný extra lyžař ale nějak kopec sjedu (směje se)) a hned první kopec, první pád a můj přední křížový vaz dostal zabrat. Popravdě by to asi bylo v pořádku během pár měsíců, ale já měl tu smůlu, že doktoři u kterých jsem byl (celkem 5), vždy řekli to stejné. Dej si měsíc pauzu a pak to bude dobrý. Rok se mi to zranění táhlo, vždy mi v koleni prasklo a já začínal od znova. Až jsem si myslel, že jsem odsouzen s fotbalem skončit. Poté mi ale trenér z Plzence pan Slavík domluvil svého doktora, který mě i sám odoperoval a nyní tak mám nový vaz a opravený meniskus. Okamžitě po operaci jsem měl 3krát i 4krát týdně rehabilitace + jsem doma neustále cvičil, chodil schody do patra se závažím na zádech, aby jsem byl co nejdříve zpět na hřišti, protože to byla pro mě ta nejdůležitější věc. Na Rapid jsem šel především díky svému kamarádovi a spoluhráči z Plzence Honzovi Ledvinovi, který mi tuto myšlenku vnukl a já jsem za to jedině rád, neboť i přes mé zkušenosti s několika celky nikde nebyla taková parta jako tady na Rapidu a to říkám se vším respektem vůči týmům, kde jsem působil.

Jistě že, Eliška je pro mě nejdůležitější člověk, kterého mám a který mě jak píšeš velice podporoval. Za to jí i takto chci poděkovat, i když toho děkování už si ode mě vyslechla dost, ale radost jí to udělá (směje se). Myslím, že se snažím být co nejvíce nápomocný a pokud mě Milan nebo Lili (tchán a tchýně) požádají o cokoliv, nikdy neřeknu ne. I když abych řekl pravdu, byl bych schopen si najít i jinou činnost, než v 8 hodin ráno pokládat dlažbu na nově zrekonstruované zahrádce (směje se). Ale vždy vím, že pokud budu potřebovat já nebo Eliška cokoliv, můžeme se na ně spolehnout, takže jim rád pomůžu a tímto zdravím i je.

No mile rád a děkuji za tuto možnost. Pokud jste ještě nezavítali do Pivnice u Feřtů na adrese Gerská 60 v Plzni na konečné tramvaje č.4 na Košutce, tak to co nejdříve udělejte! Nejlepší tatarák, nejlepší pivo, naprosto dokonalé hamburgery, nejvíc nejlepší steaky, které jsem kdy jedl a naprosto úžasná obsluha, která se na vás bude za jakéhokoliv počasí usmívat a téměř splní jakékoliv přání, o které požádáte. To je Pivnice u Feřtů, místo kde se tatarák stal legendou. Pozor karty nebereme (směje se).

No s TikTokem je to tak, že když jsem byl zraněný a měl opravdu dlouhou chvíli, tak jsem se tím odreagovával a nějak mě to baví i teď, když mám náladu (směje se). Komentářům nedávám nějak velkou pozornost, dokud na něco nepoukáže někdo z kamarádů. A co se týká Elišky, ta se v tomhle ohledu opravdu nemá čeho bát.

Ve většině případů absolutně netuším, kdo ten o kom píší je a ani jak vypadá, ale určitě nejblíže jsou s Denčou Ryndovou, stačí se podívat a je vidět, jako bychom ze stejné matky vypadli (směje se).

Barceloně fandím již od nějakých 10 let. Také není tajemství, že jsem milovník Lionela Messiho. Jet na Camp Nou a to ještě se svým nejlepším kamarádem bylo něco, na co do konce života nezapomenu a stále to vnímám jako jeden z nejlepších dní svého života. Na druhou stranu ale vidět poslední roky a to co se s Barcou děje, není pěkný pohled, ale věřím, že se to zase zlepší a budeme znovu hrozbou pro každý tým v Evropě. Vyřazení s PSG jsem kousal těžce, neboť to dávám za vinu Araújovi za naprosto dementní zákrok, ze kterého nemohlo být nic jiného než jásná red card.