Návratem po 936 dnech dojal přítelkyni. Martin Kalný je zpět v divizi

Vinou zranění strávil až příliš mnoho času mimo fotbalové trávníky, o tomto víkendu se vrátil. A byl u drtivého vítězství Sušice 7:2 nad Mariánskými Lázněmi. O své dojmy a pocity se s námi podělí obránce Martin Kalný.

Martine, gratuluji k výhře nad Mariánkami. Co říkáte na takovýto hokejový výsledek?

Děkuji za blahopřání, co se týče výsledku, je vidět práce trenéra Staňka, který je producentem moderního útočného fotbalu a to se lidem přece musí líbit. Já z pozice obránce při svém pobytu na hřišti inkasoval jednu branku, z čehož jsem spíše zklamaný, ale další čtyři kluci vsítili.

V minulém kole Vrhel hattrick, teď Páleník 5 gólů! Musí to být radost, mít v týmu dva takhle produktivní útočníky.

Kluci získali jistotu, která jim na začátku chyběla. Znají se již od mladších žáků, hrají spolu několik let, nepřekvapuje mě to. Jejich spolupráce, rychlost a práce s balonem, na to se hrozně dobře kouká. Jsem rád, že jsem proti nim nemusel zatím nikdy nastoupit. Asi bych na hřišti dlouho nepobyl. (smích)

Jsou právě oni hlavním klíčem k záchraně?

Nemyslím si, že budoucnost sušického „A“ týmu stojí na individualitách. Tady jde především o předvedený obraz hry. Dodržení daného herního systému, což jak lze vyčíst z posledních čtyř zápasů, nese ovoce. Samozřejmě, že v každém týmu by měl být někdo, kdo vyniká v útočné fázi, kdo zase v obranné a kdo má vůdčí schopnosti. Sušice asi o tyto typy hráčů nouzi nemá.

Teď zabrousím trochu do minulosti. Jak a v kolika letech jste se dostal k fotbalu?

Fotbal jsem začal hrát na podzim roku 2000, to když jsem reagoval na plakát umístěný na nástěnce ve škole – „Nábor fotbalistů.“ Již předtím jsem ale do míče kopal. Táta mi na zahradě vybudoval menší fotbalové hřiště a kopali jsme si. Možná proto jsem tak odolný. (smích)

Máte nějaký oblíbený klub a hráče?

Miluju ostrovní fotbal, nic jiného nesleduju a nic jiného mě ani nezajímá. Fandím Chelsea 12 let. Srdcovkou pro mě pak je Celtic Glasgow. Tým s nejlepší atmosférou na světě, který hraje typický ostrovní fotbal, založený na síle, odhodlání a vytrvalosti.
Mým vzorem byl odjakživa John Terry, sledováním jeho hry jsem se asi naučil ve fotbale nejvíce a stále se učím, je to neskutečný člověk. Nejlepším fotbalistou všech dob pro mě je Frank Lampard a dost mě ovlivnil i příběh Johna Hartsona, velšského útočníka, který vyhrál boj s rakovinou a pro všechny obránce na světě byl vždy obrovskou hrozbou.

Vaše sestra a zároveň kameramanka klubu říká, že máte v Sušici skvělou partu. Můžete to potvrdit?

Působím jako trenér u žáků, kde dva roky je parta dokonalá, stejně tak tomu je v „B“ a „C“ týmu, kde jsem hrál nebo hraji. Teď jsem měl možnost se po pár letech vrátit zpět do party v „A“ týmu a také to tam šlape. Takže mohu jen potvrdit. Samozřejmě platí staré známé pravidlo – parta se tvoří u piva.

Pro vás byl zápas v Mariánských Lázních hodně výjimečný, protože jste se po velmi dlouhé době vrátil k fotbalu. 

Cestou do Mariánek jsem si spočítal, kolik dní jsem vlastně nenastoupil za „A“ tým. Došel jsem k číslu 936. Z tohoto, pro mě zázraku, jsem se probral asi až v neděli ráno, kdy jsem si začal vše uvědomovat. Ještě v pátek večer jsem byl totiž připraven, že si v sobotu po práci jedu „začutat“ za céčko do Kvasetic (IV. Třída). Místo toho jsem odehrál přes 35 minut debutu v divizi. Okamžik, na který nikdy nezapomenu, nelze ani popsat, co vše jsem při příchodu na hřiště prožíval.

Jaké to bylo zranění, že vás takovou dobu drželo mimo hru?

Na podzim roku 2012 jsem si při jednom ze soubojů po rohovém kopu zlomil vnitřní kotník, aby toho nebylo málo, přetrhlo se mi hlezno, potrhali se vazy a ulomila se kůstka. Později se pomocí magnetické resonance ukázalo, že ulomená kůstka je zapíchnutá do chrupavky a proto se nemohu pořádně hýbat. Následovala první operace, která byla složitá a nenesla tolik úspěchu. O rok později jsem se podrobil další operaci, kde už jsou výsledky o poznání lepší a já nyní nastupuji pravidelně za „B“ tým, zvládnu alespoň 1-2 krát v týdnu trénovat a cítím se mnohem lépe. Je to bolest, se kterou se dá žít.

Kdo nebo co vám během nucené pauzy nejvíce pomohl?

Nejdůležitější je to, že se kolem mě během těch dvou a půl let pohybovali lidi, kteří mě dokázali neskutečným způsobem podpořit, motivovat a hlavně pro mě měli pochopení. Bez nich bych se nikdy zpět do „A“ týmu nepodíval. To co mi obětovali rodiče, nekončící cesty do Prahy, lítání po doktorech, moje bědování doma apod., si zaslouží obdiv. A když jsem v pátek oznámil přítelkyni, že jedu v sobotu do Mariánských Lázní a dojal ji tím, věděl jsem, že dělám dobře a že je to ta správná chvíle. Dobře to dopadlo.

Nyní se už ale blýská na lepší časy a konečně můžete svému týmu vypomoci. Věříte, že se zachráníte?

Jako správný patriot věřit musím, avšak vím, jak to v českém fotbale a obzvlášť na jaře chodí, a také jsem spíše realista… to, jestli týmu ještě nějak pomohu, necháme osudu.

Slyšel jste už o projektu Fotbalunas.cz? Co na něj říkáte?

Fotbalunas.cz sleduji již od prvního dne založení a musím přiznat, že jsem nečekal takový nástup. Myslím si, že to má opravdu velkou budoucnost.

Máte nějaký vzkaz na závěr pro naše čtenáře?

Chtěl bych poděkovat redaktorovi za tuto možnost rozhovoru, vážím si toho. Čtenářům pak doporučuji sledovat tento nový web a hlavně - „fotbal je jen hra, když nejde o život, nejde o nic.“

Děkuji za rozhovor, hodně štěstí ve fotbale i mimo něj. A ať zdraví drží!