Hodně mě naučil Lukáš Dostál, říká Tomáš Rybák

Jako první bych chtěl poděkovat svojí ženě Šárce, která mě provází celou mojí fotbalovou kariérou - za její neskutečnou podporu a to, že chápe, jak moc mám fotbal rád a sdílí to se mnou. Společně s mým synem Samem jsou mými největšími fanoušky, za což jsem moc rád. Cena hráče kola je v mojí nedlouhé kariéře pravděpodobně tím největším individuálním oceněním, kterého si nesmírně považuji. V loňské zkrácené sezóně jsem se dostal do sestavy 2x, ale nikdy jsem nevyhrál. Proto jsem si řekl, že pokud se mi tento rok zadaří se do sestavy dostat, půjdu trošku štěstíčku naproti a poprosím známé a kamarády o nějaký ten hlas. Takže bych chtěl všem poděkovat za jejich hlasy, speciálně spoluhráčům z týmu Nučic a mé jihočeské partičce, která mi pravděpodobně pomohla nejvíce. O víkendu máme sraz v pivovaru v Kácově, takže to budu mít asi drahé (smích).

Myslím, že hlasování je touto formou zajímavé a napínavé. Samozřejmě rozhoduje podpora od fanoušků, známých a kamarádů, kteří nejsou vždy úplně objektivní – viz vítězství brankáře po zápase, kdy dostal 3 góly (smích). Možná by stálo za zvážení více motivovat hráče a fanoušky k hlasování – například nějakou slevou u partnerů fotbalu po odhlasování určitého počtu sestav. Líbil by se mi taky systém, kdy kapitán nominuje z druhého týmu nejlepšího hráče + hlavní rozhodčí by mohl také ze svého pohledu zvolit nejlepšího hráče z každého týmu. O počtu hlasů nemám přesnou představu, ale dá se poměrně snadno spočítat, kolik hlasů bylo uděleno díky změně hodnoty procent po odhlasování.

Zápas v Zásmukách se musel divákům určitě líbit, protože z mého pohledu převyšoval kvalitou úroveň okresního přeboru. Zejména v prvních patnácti minutách bylo tempo velmi vysoké z obou stran, kdy Zásmuky do nás poměrně dost tlačily a my jsme se zase snažili o rychlé kontry. Ráz zápasu dal první gól domácích, kdy jsme po rohovém kopu nechali na penaltě vyskočit úplně osamoceného Petra Pavlíka a ten s velkým přehledem uklidil balón k pravé tyči a nedal mi ani čuchnout. V druhém poločase se zejména ke konci obrázek trošku otočil, kdy jsme my trošku zatlačili Zásmucké a oni naopak hrozili z nebezpečných protiútoků. Ke konci jsme vrhli všechny síly do útoku a soupeř dokázal využít okének v naší obraně. Rozhodčí odpískal zápas dobře, zvládal vidět i ofsajdy, které domácí postranní rozhodčí neviděl… Měli jsme v soupeřově vápně tři velmi ošemetné situace a myslím, že aspoň jednu penaltu pro nás mohl zapískat (smích). Určitě to byl pro nás hratelný zápas, bohužel jsme neproměnili naše šance a soupeř svoje jo.

U nás je to asi kombinace více faktorů – tréninková morálka není taková, jaká by měla být. Dost často se nás sejde na tréninku jenom pár a potom se těžko budeme zlepšovat. Dále jsou to pak zranění – sám se peru se zraněným kotníkem od začátku sezóny, nyní jsme přišli o Jirku Součka, dlouhodobě nám chybí Tomáš Vlasák, některé zápasy musel kvůli zranění vynechat taky Honza Jelínek nebo Dominik Kočí, Honza Vedral už je více reportér 02 než hráč… Všichni jsou to klíčoví hráči a pokud hrajeme každý týden v jiné sestavě, tak se to samozřejmě projeví. Naštěstí máme kvalitní Béčko, kde zejména tři hráči – nebudu jmenovat (Kachna, Pinďa, Sochor :-) převyšují kvalitu 4. třídy a vždy když přijdou, tak nám významně pomohou. Kdyby kluci měli ještě chuť pořádně trénovat, můžou být v klidu v základu každý zápas a patřit mezi jasné tahouny našeho týmu. V neposlední řadě je to i otázka štěstí, kdy velmi těsné utkání o jednom gólu nedokážeme dotáhnout do vítězného konce a inkasujeme první góly po individuálních chybách, nebo nedokážeme proměnit i ty největší šance. Týká se to samozřejmě i mě, až na poslední dvě kola nebyla moje forma nic moc, občas jsem měl pocit, že nechytím ani rýmu (smích). Troufnu si ale říct, že náš herní projev se výrazně zlepšil – loni jsme hráli více nakopávanou, letos se snažíme více kombinovat a hrát hezký fotbal, což vypadá dobře, ale bodový zisk je poloviční oproti loňské sezóně… Zápasy s Jestřábkou nebo Zásmuky byly vyrovnané, v Krakovanech jasný zápas o prvním gólu, prostě už by se nám hodilo trošku toho štěstíčka.

Hned v neděli k nám zavítá Kouřim, která chytla lauf a dere se tabulkou nahoru. Čeká nás velmi náročný soupeř, ale při výborném výkonu obrany i útoku určitě můžeme vyhrát! Další tři soupeři se v tabulce pohybují kolem nás a bude se jednat o důležitá utkání, které ale musíme zvládnout! Chtěl bych dvanáct bodů, pokud uděláme devět, budu taky spokojen (smích). Nučice určitě patří kádrem do špičky okresu a když gólman něco zachytá, určitě se tam můžeme dostat (smích).

Moje cesta k fotbalu byla trošku jiná než u ostatních kluků – moji rodiče nebyli sportovně založení a na žádný sport mě nedali, dávali důraz na školu a já se postupem času rozkoukával – chvíli jsem hrál ping-pong a ke konci základky jsem na tělocviku přičuchnul k fotbalu. Celou střední školu už jsem potom chytal sálovku, později nějaké letní turnaje až jsem se dostal k velkému fotbalu, který mě do dnešního dne baví. Nejvíce se mi určitě musela obětovat žena se synem – mám časově náročnou práci, do toho trénink, občas fitko a když hrajeme v neděli, tak se samozřejmě jdeme v sobotu někam podívat na fotbal (smích).

Jsem původem Jihočech z Písku, takže moje kariéra začala v místním klubu – někdy v 8. třídě mě spolužák ukecal jít na trénink velkého fotbalu, kde jsem se potom registroval a odchytal tam pár zápasů za starší žáky. Docela mě to bavilo, ale moc jsem nezapadl do kolektivu, takže jsem pak přestal chodit. Po střední škole jsem začal chytat pravidelně lokální píseckou ligu v sálovce a přes spoluhráče se dostal v roce 2011 do svého prvního velkého angažmá – FC Vojníkov. Hráli jsme 3. třídu, byl tam velmi dobrý gólman, ale povoláním policista, takže potřebovali nějakou zálohu. Někdy v roce 2014 odešel a já začal chytat jako jednička. V roce 2015 se nám rozrostla rodina a já se kvůli práci přestěhoval do Kutné Hory, kde jsem se shodou okolností ocitl ve Viktorii Sedlec. Ze začátku ze mě asi neměli moc radost, protože jsem pořád neuměl spoustu brankářských základů, ale měl jsem možnost chytat 3. třídu a svátečně také okresní přebor za Áčko, což pro mě bylo vždy za odměnu. Zde také musím vzpomenout na mého brankářského kolegu a výborného kamaráda Lukáše Dostála, se kterým jsme si dělali speciální brankářské tréninky a vždy jsme se navzájem podporovali – díky kámo! V práci byl mým kolegou Honza Vedral, který mě do Nučic přivedl – někdy od roku 2018 jsem začal s klukama z Nučic hrát kolínskou ligu futsalu. Když neotřesitelná jednička a gólmanská legenda Nučic Tomáš Krutský ohlásil odchod do důchodu (po 100 nulách!!!), Honza Vedral mě oslovil, jestli bych to nechtěl jít zkusit k nim. Upřímně přiznám, že jsem měl docela obavy, jestli to zvládnu. První zápasy jsme spolu odehráli v radimské letní lize 2020 po Covidu, kde jsem ze sebe neměl moc dobrý pocit, přesto mi po jednom ze zápasů zavolala stále hrající a zářící Legenda Nučic - Milan Zápotocký a upekli jsme spolu můj přestup do Nučic. Chtěl bych tady všem klukům z Nučic poděkovat za skvělé přijetí do party a do týmu, speciálně pak Honzovi Vedralovi, bez kterého bych tu nikdy nebyl a předsedovi, že našel v klubové kase dostatek financí na mojí velkou smlouvu (smích).

Jak už jsem zmínil, nehrál jsem fotbal od mala a neměl žádné tréninky, takže hra nohama byla jedna velká tragédie. Došlo mi, že jestli se chci fotbalu na nějaké lepší úrovni věnovat, chytaní byla jediná možnost (smích). Nikdy mi nevadilo sebou plácat o zem a obdivoval jsem nádherné robinsonády gólmanů v klíčových okamžicích. Jak jsem záhy zjistil, jednoduše to vypadá, ale provést to není úplně jednoduché – brankářská technika je hodně náročná na akrobacii a je docela dobré nemít 10kg nadváhu (smích). Jsem hodně soutěživý, takže jsem se zakousl, každý trénink makal naplno, v Sedleci jsem se postupně hodně zvedl a v Nučicích se snažím pořád zlepšovat. Můj styl asi není pořád úplně koukatelný, ale snažím se to nahradit nasazením a čtením situací + komunikací s obranou. Cílem je být do čtyřiceti plnohodnotným gólmanem (smích). Hodně také sleduji brankáře soupeřů, jak řeší situace, jak se pohybují atd. Ze známých brankářů se mi líbí Allison z Liverpoolu svojí komplexností a Anthony Lopes z Lyonu – ten má podle mě nejkrásnější styl letu vzduchem (smích).

Většinou se bohužel stává, že když zachytám dobrý zápas, tak stejně nevyhrajeme. Jako třeba poslední zápas v Zásmukách, kde jsem měl opravdu dost dobrých zákroků, přesto to nestačilo. Nebo můj poslední zápas za Sedlice před rozlučkou, kdy jsme prohráli 2:4 se Zbraslavicemi a já chytil penaltu s dorážkou plus další šance. Z Nučic se mi vybavuje asi nejvíce můj úplně první domácí zápas proti Libodřicím, kde jsme prohráli 2:1 na penalty a ke konci jsem vytahoval jasný gól z brankové čáry v pádu, potom loňský zápas v Kouřimi, kde jsme 3:2 vyhráli na penalty a já měl asi 20 zákroků.

Moji spoluhráči z Nučic by řekli, že úplně všechny kromě zápasů s Jestřábkou a Zásmuky (smích). Letos a asi obecně vede první gól doma od Ratboře – deset minut je meleme, poprvé se dostanou k nám, hráč centruje z levé strany vápna, někdo to škrtnul a přizvedl do vzduchu, já si jistojistě zařval mám, podíval jsem se nahoru pěkně do sluníčka, takže jsem ztratil míč, když jsem ho pak našel vedle sebe, tak jsem ho chtěl chytit do rukavic, ale vnější stranou rukavic jsem si ho hodil do brány. Strašná ostuda (smích). Naštěstí mi kluci pomohli a utkání jsme zvládli za tři body! Jinak mám poměrně dost “štěstí“, že proti mě dávají hráči svoje životní góly – šibenice ze 30m, solíčko přes celé hřiště, nůžky apod (smích). Brankářská pozice je náročná na psychiku a dlouho jsem se s tím pral, každý hloupý gól mě hrozně mrzí kvůli týmu, protože tam deset kluků dře a já jim to zkazím. Ale to se někdy stává, někdy to nejde mě, někdy jiným – že Máro (smích).

Jsem rád, že v našem okrese penaltové rozstřely zůstaly. Jako gólman do nich nastupuji absolutně uvolněný, protože mohu jenom získat, střelec musí. Ze začátku v Nučicích mi to nešlo, na prvních 12 penalt jsem si ani nesáhl (smích). Teď už se to pomalu lepší a třeba letos v letní lize proti Radimi jsem v rozstřelu 3 z 5 chytil. Nejvíce si vzpomínám na penaltu ve finále okresního poháru 2018 za Sedlec proti Novým Dvorům před plným stadionem v Kutné Hoře – v 83. minutě jsme prohrávali 2:1, soupeř kopal penaltu, dal jí víceméně doprostřed a já jí za řevu celého stadiónu chytil. Jak už to tak u mě bývá, finále jsme 2:1 stejně prohráli….

Kromě fotbalu jsou mým největším koníčkem auta, kam se momentálně snažím přesunout i profesně. Rád bych se věnoval i dalším věcem, ale nezbývá čas a proto je největším relaxem gaučová válečka s rodinkou (smích).

No nejvíce jsem se zasmál právě tomu prvnímu gólu od Ratboře – samozřejmě až po zápase (smích). Často se také směju Márovi Šulcovi, když mi nemůže dát na tréninku gól.