Tomáš Hindy: Postup není náš primární cíl

Se svými výkony moc spokojený nejsem, očekávám od sebe mnohem více. Spíš si myslím, že jsem zatím měl štěstí a padlo mi tam pár gólů. Rozhodně mám stále na čem pracovat.

Když se na to podívám z pohledu gólů, tak je to vydařený start do sezony, ale z herního hlediska si myslím, že se mi až tolik nedaří, jako se mi dařilo v dřívějších sezonách. Doufám ve zlepšení v následujících kolech, jež budou velice těžká a rozhodnou o našem umístění v tabulce. Přijde mi, že se na góly až moc nadřu a neřeším situace tolik automaticky jako dříve, to bude asi způsobeno dlouhou covidovou pauzou.

Těch faktorů je určitě více. Jedním z nejdůležitějších je určitě koncepční práce trenéra Brozmana a jeho asistenta Šímy, kteří nám připravují zábavné a zároveň náročné tréninky. Nepamatuji si, kdy naposledy jsme jen tak běhali po lese, všechna cvičení děláme v rychlosti s míčem a trenér se nás při cvičení nebojí přerušit a vysvětlit nám, co konkrétně od nás na hřišti požaduje. Myslím, že všichni v týmu trenéra respektujeme a jsme schopni pro něj nechat na hřišti všechno. Dalším důležitým faktorem je určitě posílení trenérského štábu o Janu Mikoláškovou – kondiční trenérku, která nám jednou za 14 dní připraví ať už kruhové tréninky, strečink, tak vysvětlí důležité věci pro zlepšení regenerace. Myslím, že tyto tréninky se projevují hodně v soubojích, které jsme oproti dřívějším sezonám schopni ustát. Hodně důležitým faktorem je rozhodně přístup všech kluků, protože se v hodně hojném počtu scházíme na tréninky 3x týdně. A určitě nechci opomenout lidi, kteří nám zařizují kompletní servis a mají na aktuální situaci obří podíl. To jsou zejména Lukáš Blažek, který má obří zásluhu na tom, kde Neplachov nyní je, a není pro něj problém pro nás hráče zařídit cokoliv si vymyslíme, a také Petr Švec, jenž nám připravuje neskutečné hřiště, na kterém je radost trénovat a hrát zápasy.

Myslím si, že na takové myšlenky je ještě strašně brzo. Jsme prostě jen skvělá parta kamarádů, které baví hrát fotbal, zlepšovat se, a těšíme se na každý trénink, na tu srandu, která tam je. Naším největším cílem je, aby všichni naši fanoušci odcházeli ze zápasu spokojení s tím, že viděli hezký fotbal a užili si to s námi. A pokud se podaří postoupit, tak se tomu určitě bránit nebudeme, ale určitě to není náš primární cíl.

Nejvíce mi sedí pozice, kterou po změně systému hraji, a to je levé křídlo. Mezi mé největší výhody patří určitě rychlost, vlastně jsem se nesetkal s nikým, kdo by mě ve sprintu byl schopný předběhnout. Dále je to určitě také to, že umím kopat jak levou, tak pravou nohou. Mezi mé přednosti taky určitě řadím svoji hlavu, kdy se přepnu do zápasového módu a jsem schopný pro tým nechat na hřišti všechno.

Tak za těch 5 let se moje cíle už určitě změnily. Krajský přebor jsem si již zahrál a Roudné je moje srdcová záležitost, a to zejména z toho důvodu, že můj táta a dva strejdové za Roudné hráli a vyrostl jsem na příbězích, které tam prožili. Měl jsem také to štěstí, že jsem si tam půl roku zahrál za dorost a absolvoval jednu přípravu s divizním áčkem. Byly to v mé fotbalové kariéře nejlepší chvíle, které jsem prožil a nejvíce mi daly, takže pokud by byla někdy možnost se tam vrátit, tak bych se jí určitě nebránil.

Myslím si, že pokud člověk nemá žádné cíle, tak pak nedává do tréninku všechno, takže určitě bych si rád někdy zahrál nějakou vyšší soutěž. Ale moje plány nebo přání jsou určitě zůstat zdravý, bez zranění, a moct trénovat každý trénink naplno a taky hlavně mít z fotbalu radost, to ostatní přijde samo.

Určitě půjde o hodně těžký zápas, na který se snažíme co nejlépe připravit. Očekávám, že rozhodne to, který tým si dokáže prosadit svoji hru a bude mít více štěstí. Jen doufám ve férový výkon rozhodčího, protože v minulých letech nás zde pokaždé rozhodčí opravu hodně zařízl. Člověk pak má pocit, že tu dřinu během týdne na tréninku dělá zbytečně, když pak přijede jeden člověk, který mu to pokazí. Před rokem jsme měli chuť v určitou chvíli ze hřiště odejít a vůbec zápas nedohrát, tak doufám, že letos si to naplno rozdáme a Suchdolu porážku vrátíme.

V Ševětíně se to tak nějak začalo rozpadat po odchodu trenéra Orlíčka, což byl jeden z nejlepších trenérů, co mě trénoval, a jeho odvolání jsem opravdu nechápal. Po něm přišel trenér Koláček, který mi fotbal opravdu zhnusil a několik zápasů jsem nehrál jen proto, že jsem nechtěl hrát pod ním. Bylo mi opravdu líto odvolání trenéra Orlíčka, protože pod ním jsme v kraji hráli opravdu skvělý fotbal, pouze se nám nedařilo výsledkově. Po pádu z kraje odešlo několik důležitých hráčů a v Ševětíně to šlo z kopce. Přišel trenér Klimek, který byl opět jeden z nejlepších trenérů, pod kterými jsem hrál, ale k mému nepochopení přestala většina hráčů chodit na tréninky. Trenér Klimek tedy stavěl tréninky hlavně pro mě, abych se co nejvíce zlepšoval. Poslední půlrok mi opravdu začalo vadit trénovat v pěti lidech a začal jsem přemýšlet, že s fotbalem skončím. Pak se mi ale ozval Vašek Šíma, který mě trénoval v ševětínském dorostu, že s Neplachovem postoupili do I.B třídy a zda bych to tam u nich nechtěl zkusit, že je tam opravdu dobrá parta a trénuje se. Přišel jsem si to tedy zkusit na první trénink a hned jsem věděl, že do Neplachova chci přestoupit, ať už kvůli partě, tak kvůli přístupu kluků k fotbalu. Vyjednávání o přestupu bylo obtížné, ale nakonec se to povedlo, a i když si hodně lidí v Ševětíně myslelo, že jsem přestupem udělal chybu a brali si to dost osobně, tak já jsem toho nikdy nelitoval, protože jsem přestupoval opravdu jen kvůli fotbalové stránce a nebylo to z mé strany nic osobního a Ševětínu přeji jen to nejlepší.

Kromě fotbalu se dále věnuji cyklistice, běhu a jednou týdně chodím s týmovým kulturistou Ondrou Čadou do posilovny. Také stále studuji vysokou školu, která mi s prací zabírá opravdu hodně času.