Puberťácké výkyvy ukončily "profi" kariéru Oleha Lazaryeva

Jako malý kluk jsem pořád chodil někam na plácek kopat do míče, hráli jsme fotbal a proto mi to tak přirostlo k srdci. Když jsem s rodinou přijel do České republiky, to mi bylo devět let, tak jsem byl rozhodnutý začít s opravdovým fotbalem. Zašel jsem na Černém Mostě do klubu FC KING a chytlo mě to. Na Ukrajině, odkud pocházím, nejsou kluby s výjimkou těch ve velkých městech na takové úrovni.

Hodně mi dal první trenér v FC King. On to byl navíc policajt a tak se všechno muselo dělat minimálně na sto procent. A když chceš něco dokázat, tak to tak má být. Pak si mě na turnaji vyhlédli z Viktorky Žižkov a tam jsem vyzrál po fotbalové stránce. Strávil jsem tam asi pět let. Mezitím jsem byl i na zkoušce ve Slavii, ale udělal jsem si zranění a bohužel jsem neuspěl. Ale i tak, hrát jako žák a dorostenec ligu, to jsou fajn zážitky na celý život. Potom se u mě projevily puberťácké výkyvy, s rodiči jsme se odstěhovali za Prahu a moje profi kariéra skončila a sny se rozplynuly.

Hrál jsem v Ratenicích, kde jsem i bydlel. Byla tam výborná parta. Na vesnici je to prostě jiné než ve městě a u nás to bylo tak napůl, protože za nás jezdili hrát i nějací Pražáci. Fotbalově tedy nic moc, ale pořád legrace. Prostě dobrá parta, ale pak fotbal v Ratenicích skončil a přes kamaráda jsem se dostal do Plaňan. Tady je taky výborná parta a líbí se mi tu. Myslím, že si rozumíme na hřišti i mimo něj.

Už jsem nějaké hattricky dal, ale takhle rychle ne. Ale taky si pamatuji svůj nejrychlejší gól. To bylo loni v Kozojedech a trefil jsem se už po čtrnácti vteřinách. Za tento hattrick musím ale poděkovat Dominikovi Žembovi, který mi na všechny tři góly nahrál. Nejvíc se mi asi líbil hned ten první gól. Dělal jsem kličku gólmanovi, ale on mě vytlačil hodně do strany a pořád hlídal tyč. Tak jsem si říkal, že to musím trefit pod víko a to se mi taky povedlo.

Na penalty si věřím, chodím na ně pořád. Šel bych klidně hned na další. Takže mě určitě nerozhodila, ale spíš nakopla.

To jsem byl loni, kdy se mi docela dařilo. Teď máme nového trenéra a ten si nemyslí, že jsem kanonýr. Asi mu to budu muset co nejrychleji vysvětlit, že se plete (smích).

Tak myslím, že nijak super. Občas je to víc boj než fotbal a to se mi moc nelíbí. Například nechápu, co dělají Nučice na prvním místě, ale tak už to někdy je.

Musím podotknout, že špičkou už jsme. Nemáme ale stabilní obranu a proto ty výkyvy. Ale přivedeme dva obránce, ještě víc se sehrajeme a uvidíme, co z toho vyplyne. Já osobně chci stále stoupat výš a výš, pro úspěchy se to přeci hraje. A když to vychází, tak ten fotbal mnohem více baví, stává se radostí.

Nemám rodinu zapálenou do fotbalu. Kdyby byl táta fotbalista a víc mě do toho tlačil, tak bych to možná dotáhl dál. Právě v období, kdy se rozhoduješ mezi kamarády nebo fotbalem, tak je potřeba přitáhnout. Asi u většiny kluků se to takhle láme a já jsem fotbal pustil. Ale jsem rád, že stále hraju. Vyhecovat se umím i na nižší úrovni, máme to v kabině vzájemné. A relax? Nejlepší spánek. A nebo pivko s kamarády. Prostě posedět, pokecat, sranda - to mě baví.