Na reprezentační sraz mě vezl táta autem do Rumunska, říká hráč kola Vojtěch Habrman

Zápas vzhledem k podmáčenému terénu už před začátkem sliboval, že bude hodně bojovný a plný soubojů. Nás uklidnila branka, kterou jsme vstřelili už v 11. minutě a mohli jsme se soustředit na to, co se nám v ligovém zápase ještě tuto sezónu nepodařilo. A to dohrát zápas s nulou v zádech. Myslím si ,že po zbytek zápasu jsme Pardubice do žádné vážnější šance nebo tlaku nepustili a zaslouženě vyhráli 1:0. Ba naopak, jsme podle mě mohli vyhrát i větším rozdílem.

Byl tam, myslím, aut zhruba na polovině hřiště a někdo to prodloužil na Zdendu Vaňouse, který se s míčem otočil a já v tu dobu už byl v náběhu mezi hostující obranou, dostal jsem balón do běhu, zpracování, a kolem gólmana na přední tyč jsem uklízel balón do sítě.

Myslím, že je to teď nastavené správně. Juniorky, kde se vlastně ani nehrálo o sestup, mi moc smysl nedávaly.

Důvodů bylo víc, ve finále asi proto, že mě lákalo si zkusit i něco venku, naučit se jazyk, poznat nové lidi, spoluhráče. Doteď jsem v kontaktu s některými lidmi z klubu.

Úroveň soutěže byla dle mého názoru rozdělena do dvou skupin, kde první dva týmy jely svoji soutěž, celou ligu prosvištěly bez zaváhání a jejich dva vzájemné zápasy rozhodly o tom, kdo si zahraje play off o postup do vyšší soutěže. U nás by tyhle dva mančafty hrály střed druholigové tabulky. Zbytek, kde mohl každý porazit každého se hrálo vlastně jen o to, kdo bude nejvíce namočený k sestupu. Úroveň toho zbytku bych přirovnal asi k divizi u nás.

Jasně, že super. Malá odměna za to, co jsem fotbalu do té doby obětoval. Zároveň i taková úleva, že nejsem zase tak špatný. První pozvánku jsem dostal tuším už v 16 na turnaj v Turecku. Kde jsme obsadili 4. místo v hodně slušné konkurenci. Dával jsem tam i gól a měl z toho celého srazu spoustu zážitků a zkušeností. Na další sraz jsem v 17 byl mezi náhradníky a asi dva dny před startem turnaje, který se hrál v Rumunsku, mi volal táta, že se někdo zranil a měl bych být donominován. Jediný problém byl s letenkou, která nešla přepsat na mě. Takže vlastně neřešitelný problém. Druhý den ráno jsem seděl vedle táty v autě na cestě do Rumunska. Sraz v 18 byl dvojzápas s Belgií kdy v prvním zápase jsme prohráli tuším 3:1 v Jihlavě. Odvetu jsme ale zvládli 5:3. Pokaždé, i když jste jen třeba v širší nominaci, je to super zpráva a signál že to děláte dobře.

Já a futsal dříve, to bylo nějak čtyři roky zpátky. Hrál jsem v Hradci již zmiňovanou juniorskou ligu. Myslím, že v tu dobu převzal Mados (tehdejší futsalový klub v Hradci Králové) trenér Stříž a chtěl pracovat hodně s mladými hráči. Nás kluky z fotbalu znal, jelikož taky trénoval v Hradci fotbal. Šli jsme na pár tréninků a bylo jasný že tam zůstaneme, chytlo nás to. Navíc nám to i šlo a všech pět kluků, co jsme tam šli, jsme se dostali do reprezentačních výběrů. V polovině sezóny jsem přestoupil do Vysokého Mýta. Závěr se nám ale moc nepovedl a Mýto se navíc po sezóně odhlásilo z první ligy. Mados ten rok sestoupil do druhé ligy, takže pro mě najednou futsalová varianta žádná. Futsal nyní už je pouze zábava, kdy od listopadu do února s klukama z České Třebové mydlíme turnaje po okolí.

Nebránil bych se jí.

Vyrovnaný zápas. Dost podobný tomu s Pardubicemi, ale pro nás se nic nemění. Musíme předvést alespoň stejný výkon jako s Pardubicemi podpořený opět o skvěle fungující a komunikující defenzívu v čele s Kubou Chlebounem.