Marek Havlíček - Po závěrečné je naše kasička zcela prázdná, tak je na čase ji zase znovu naplnit

Děkuji. Pocity jsou hezké. Člověk má vždycky radost, když něco vyhraje. V první řadě bych chtěl ovšem poděkovat za hlasy svým spoluhráčům, kamarádům ze školy, rodině a své přítelkyni, která to se mnou nemá vůbec jednoduché (smích). Rád bych také poděkoval za hlasy Jakubu Tichánkovi, jehož úspěšnou gólmanskou kariéru v Novém Jičíně bohužel přerušil úraz křížového vazu. Tímto tě zdravím Jakube a dej se brzo do kupy.

No jistě. Můj spoluhráč Jakub Hrubý (náš místní vtipálek) mě na to okamžitě upozornil a za to mu patří velké díky, a jelikož máme po závěrečné je naše kasička zcela prázdná, tak je na čase ji zase znovu naplnit. Myslím, že nějaká dobrá lihovina bude určitě stačit.

Na zápas vzpomínám jen v dobrém. Bylo to těžké utkání v obrovském vedru. Naštěstí pro nás, co máme dost naběhané ze zimní přípravy, to nebyl zas až takový problém. Trenér vsadil na dobrou taktiku dávat míče do ostrých krajů a odtamtud vše tlačit do centrálního prostoru, kde čekali dvě naše lišky. Nakonec padly čtyři krásné branky. Je třeba vyzdvihnout branku Ondřeje Bartoníčka, který se trefil náramně „šajtlí“ přímo z rohového kopu. Divákům se zápas musel líbit.

Při první brance jsem míč naváděl z pravé strany hřiště, narazil jsem si s naším benjamínkem Alexem Klepáčkem a zkusil míč z dobrých třiceti metrů „plackou“ trefit na zadní tyč. Míč poskočil na kvalitně pokropené trávě a gólman byl takřka bez šance. Při druhém gólu se u lajny zbavil tří protihráčů ihned po vystřídání Jakub Hrubý, hodil mi rohlík za posledního obránce a já to z „voleje“ trefil nechytatelně k tyči a bylo vymalováno.

Týmový výkon byl dobrý, kluci nebyli nervózní. Možná to bylo i tím, že už jsme byli zachráněni a nemuseli jsme hrát pod takovým tlakem. Šli jsme si ten zápas prostě užít a vyšlo to. Co se týče mého výkonu, tak vždycky to může být lepší. Trenér mě postavil netradičně na pravou zálohu místo Jakuba Hrubého, který byl z důvodu naraženého zapěstí z Vrbenských slavností nucen usednout pouze na lavičku a já se za to odměnil trenérovi dvěma góly. Asi to byl dobrý tah. Jen by mě mrzelo, kdyby si kvůli tomu musel jít hledat Jakub Hrubý nové angažmá (smích).

Podzimní část bych nerad hodnotil, jelikož jsem byl na hostování v Moravské Třebové. Co si však pamatuju ze zápasů, které jsem viděl, tak kluci nehráli špatně jen měli prostě smůlu. Z důvodu špatných výsledků byl nucen opustit krnovské kormidlo zkušený stratég Ladislav Bartek a přišla nová krev Gustav Santarius mladší. Ten přinesl do kabiny nový impuls a všechno si pomalu sedlo. V zimě sem byl osloven trenérem, jestli bych se nechtěl vrátit, a tak jsem na to kývl. Na jaře jsme uhráli ve čtrnácti zápasech dvacet bodů a soutěž jsme v pohodě zachránili. Škoda, že bodů nebylo více, často jsme umírali na neproměňování šancí, ale to k fotbalu patří. Důležité je, že se utvořila neskutečná parta a krom pár hráčů nikdo neodešel. Teď je třeba akorát vhodně doplnit kádr. Napadají mě jména jako třeba Filip Markovič, zkušený stoper z Otrokovic, charakterově „vybóóórny“ kluk, ale moc nevypije, nevím jestli by se u nás v kraji prosadil (smích). A příští rok můžeme hrát klidně o poháry.

Myslím si, že všichni naši hráči odehráli kvalitní utkáni, hráli jsme jako tým. Kdybych však měl něčí výkon proti Datyni vyzdvihnout, byl by to jednoznačně Nicolas Tümmler (takový snědý mladíček) něco jako Raphael Varane. Dostal šanci na pozici stopera a vypořádal se s tím bravurně, jako by tam hrál už desátou sezónu. Možná je to tím, že mu své zkušenosti na cestách předává Staňa Matějíček a Jirka Bačovský (dobří synci). Jinak co se týče celé sezóny, tak naším klíčovým hráčem byl Ondřej Bartoníček. Tak doufám, že ještě aspoň dvě sezóny zvládne.

Nevím, proti kterému nejhůř, ale nerad hraji proti Matěji Čaneckému z Břidličné. Můj bývalý spoluhráč, dvoumetrový brousek. Není zrovna jednoduché ho přetlačit v souboji o míč. Doufám, že se jednou vrátí do Krnova a „vykopem“ divizi (smích).

S fotbalem sem začal v šesti letech v Krnově, hrál jsem zde až do mužů. Byli to hezké roky hlavně v dorostu, kdy jsme skončili druzí v divizi tenkrát to v kabině řídil Martin Šimeček, měřil sice metr a něco, ale kabina za ním šla (smích). V mužích si zase pamatuju na druhou sezónu pod kormidelníkem trenérem Můrou, kdy jsme postoupili do divize a na jaře jsme moc bodů nepoztráceli. V divizi tým převzal trenér Hudský a začal mě stavět na pozici krajního beka, a to nebyl zrovna můj šálek čaje. Potom si mě trenér Můra vytáhl do Bruntálu, kde se hrála 1.A třída, dobrá zkušenost. No a teď v zimě sem hostoval v Moravské Třebové. Taky velmi hezké fotbalové časy, ale jak se říká doma je doma, a proto jsem se vrátil zpět do Krnova.

Se všemi. Ale kdybych měl vybrat jednoho nebo dva, byl by to můj pokrevní bratr Jakub Hrubý. Klidný, rozumný, vyrovnaný týpek chodíme spolu po zápase vždycky na kofolu, kterou mě nechá pokaždé zaplatit (smích). Stejně mi to pak vrátí, když k němu jdeme grilovat na zahrádku (smích). Druhým je poslední dobou Matěj Pokorný (pokud ovšem teda dojde na zápas), když s ním hrajete na lajně tak vás pak bolí dva dny hlava, protože si na hřišti celých devadesát minut blekotá (smích).

Nejraději vzpomínám snad na všechny naše vítězné zápasy, a když k tomu dáte nějaký ten gól, je ta radost ještě vetší. A zápas, který bych nejraději vymazal z paměti? Určitě ten s Břidličnou, kdy jsme remizovali 1:1, zbytečně ztracené dva body (smích).

Podle mě momentálně nic, leda že by zavolal Jílek ze Sparty, abych přišel na přípravu, ale zase trénovat každý den, to by moje tělo už nevydrželo (smích). Aktuálně jsem v Krnově spokojený. Mám tu rodinu a kamarády, kteří mě podporují, a za to jím patří mé díky. Samozřejmě v budoucnu bych si ještě chtěl vyzkoušet aspoň tu divizi, a tak třeba se nám to příští rok podaří.

Nejčastěji trávím volný čas s přítelkyní, ta by furt chtěla něco vymýšlet, ale já hrozně rád odpočívám a koukám na fotbal (smích). Spoustu volného času také trávím na terase v hospodě u Šárky na stadionu s panem Mrukviou, který ovšem zradil svým přestupem do Louček.

Zdeněk Sovadina z Úvalna, sice už za chvíli bude mít padesát let, ale toho v šestnáctce nejde odstavit. Druhým je Martin Klimenko zvaný Pan Bigles, když ho vidím na tribuně vždycky musím hrát na sto padesát procent (smích). Nerad bych také zapomněl na Jirku Ecklika, poctivý mladík, předpovídám mu velkou budoucnost.

Jsem kovaný sparťan už od mala u nás v rodině se to asi dědí. Jinak ve světě se mi líbí anglické týmy, tempo, nasazení, rychlost to je prostě něco neskutečného.

Jakékoliv derby s Bruntálem. Když se na fotbal přijde podívat kolem tisícovky diváků, je to prostě paráda. A druhý největší fotbalový zážitek je rozhodně Albrechtický štít, kdo nezná, neuvěří (smích).

No jistě.