Je ctí hrát po boku takových hráčů, jakými jsou Tomáš Rada nebo Martin Uvíra, velebí své kolegy z obranných řad Vltavínu hráč kola Dominik Tichý

Ahoj Dejve! Děkuju moc. V první řadě určitě rodiče, kteří mě podporují od malička a mají z tohohle ocenění snad větší radost než já, takže hlavní dík patří hlavně jim. A pak v jsi v tom měl prsty taky ty, když jsi to sdílel snad ve všech skupinových konverzacích na facebooku, ve kterých jsi (smích obou). Takže pak mohli hlasovat jak kluci z Lokády, tak kluci z našeho týmu malýho fotbálku ze Strahovský (pražská liga venkovního futsalu - pozn. redakce).

Máš pravdu, bude mě to stát asi 500Kč, ale ještě uvidíme, jestli to náhodou nezapomenu zapsat (úsměv). Pokladníkem jsem se stal po odchodu Davida Pozníčka a mým úkolem je zaznamenávat pokuty za prohřešky během tréninků a zápasů, stejně jako různé rozhovory v médiích, pozdní příchody nebo třeba významné rodinné události. Dvakrát za půl roku pak kluky z týmu musím zkasírovat, abych měl na dovolenou a na dárky (smích). Popravdě abychom měli peníze na týmové akce, jako jsou zápisné a dokopná."

Do Varů jsme jeli s respektem, protože soupeř dokázal potrápit snad všechny týmy z čela tabulky, navíc po naší domácí blamáži s Velvary. Do zápasu jsme ale dobře vstoupili a dali poměrně rychlý gól. Pak jsme měli i další šance, ale neproměnili jsme. Domácí dokázali vyrovnat před poločasem hru i výsledek. Nám se ale povedl vstup i do druhého poločasu, kdy jsme dvěma slepenými góly zápas zlomili na naši stranu. Můj gól padl po dlouhém autu, Mára Hovorka snad poprvé v životě vyhrál hlavu v soupeřově vápně, míč propadl až ke mně a já ho z voleje nechytatelnou pumelicí poslal do sítě. Ne, to si dělám samozřejmě srandu, jsem rád, že jsem to nepřekopl, nebylo by to poprvé. I když v porovnání se třetím gólem a žblabuňou od Honzy Špačka to asi pumelice byla (smích).

Ano, vyrůstal jsem v Jablonci, prošel jsem mládeží až do juniorského týmu, kde jsem hrál dohromady asi dva a půl roku. Během působení v juniorce Jablonce nad Nisou jsem ještě odkopal půlku sezony v divizi za farmu, pro změnu Jablonec nad Jizerou. Na prvoligový Jablonec určitě vzpomínám moc rád, rád se tam vracím a potkávám se s lidmi, se kterými jsem během mého tamějšího působení hrál nebo kteří mě trénovali. Jablonec jsem nakonec opustil po příchodu pana Kotrby, jelikož v jeho očích, narozdíl od pana Drska, bylo skloubení studentského a fotbalového života nemožné. A zakotvil jsem na Lokádě, za což jsem moc rád!

Na Lokádě se mi líbí moc, máme dobrou partu v kabině a hrajeme každý rok o přední příčky v tabulce. Kdyby někdo chtěl, ať se přijde ukázat, bereme skoro každého (s nadsázkou). Vzhledem k tomu, že jsem byl stálým členem juniorky a na tréninky s jabloneckým A-týmem chodil maximálně dělat kužely, tak to pro mě žádný velký skok nebyl. Kabina juniorky byla totiž hodně podobná té vltavínské.

Mé fotbalové ambice jsou takové, abych měl z fotbalu radost a abych byl v týmu, ve kterém se cítím dobře hlavně po lidské stránce. A jestli to bude ve třetí lize, A. třídě nebo Premier League, na tom už tolik nesejde. Mým vzorem byl Carles Puyol, ale teď mám dva jiné. Jsou to mí spoluhráči Martin Uvíra a Tomáš Rada. Tomáš má spoustu zkušeností, občas mi vypráví, jaké to bylo žít s dinosaury na jedné planetě. No a Martin to je hráč od pánaboha, divím se, že ho pan Šilhavý nebo i pan Říha ještě nepovolali do reprezentace, zvládl by je určitě obě. Tímto je oba zdravím a děkuji jim za to, že mne dostali až sem (dlouhý smích obou)!

Samozřejmě to není úplná dávačka, ale myslím, že se to dá zvládnout celkem bez problému. Jde jen o to chtít a mít stanovené priority. Pamatuji si ještě v juniorce Jablonce, když tehdejší sportovní ředitel pan Doležal k nám měl proslov týkající se našich sportovních ambicí. Na otázku kdo chce dělat profesionálně fotbal zvedli ruku všichni kluci kromě mě. Pan Doležal trošku koukal, ale já mu vysvětlil, že chci dělat fotbal i studovat. Bohužel ne všichni trenéři pro to mají pochopení a často tlačí kluky k tomu, aby zanedbávali školu a soustředili se jen na fotbal. Ale podle mě jde dělat obojí. Mně osobně chybí už jen dopsat diplomku a odstátnicovat.

Určitě uděláme všechno proto, abychom se o titul ještě porvali. Klíčový bude náš domácí zápas s Vyšehradem, který ale bohužel možná nestihnu, protože mám zrovna ten den státnice. Nejsem si jistý, zda má Vltavín zájem jít do druhé ligy. Několikrát jsme měli tu možnost a vedení ji vždy odmítlo. Navíc většina hráčů pracuje nebo studuje a na druhou ligu nemají časové možnosti. Ale uvidíme, třeba když by se nám povedlo ukopat titul, tak si tu druhou ligu zkusíme.

V létě odlétáme s přítelkyní do USA na Work and Travel program. Vlastně letíme už 1. června, takže závěrečné boje o titul budou beze mě. Zkusíme si prožít náš American dream (budeme prodávat koblihy v Dunkin Donuts, takže budeme obalení přepáleným tukem od hlavy až k patě) a pak v září bychom se chtěli podívat na západní pobřeží a procestovat ta krásná místa, které nabízí. Takže od fotbalu i od školy si určitě odpočinu. Ale kdo ví, možná se pak po téhle zkušenosti přihlásím ještě na doktorské studium (smích).

Toho času moc nezbývá. Ale když se přeci jen najde, tak se ho snažím trávit s přítelkyní, rodinou a kamarády. Pokud bych měl vypíchnout jednu aktivitu, tak to bude jednoznačně gastroturistika s přítelkyní. V praxi to znamená, že někam jedeme a tam sníme všechno, co potkáme (úsměv).

Taky děkuju, ahoj!