Stoprocentně jsem věděl, kam budu střílet, prozradil Marek Šulc

Ano, to máte pravdu, hráčem kola jsem ještě nebyl. Tohoto ocenění si vážím, protože to je ocenění od spoluhráčů a lidí, kteří na zápase byli a sledovali ho. Tímto chci určitě všem moc poděkovat za hlasy. Určitě jsem to nijak neorganizoval, proto mě výsledek překvapil. V žákovském a dorosteneckém věku jsem byl na turnajích několikrát zvolený buď hráčem turnaje nebo nejlepším střelcem. Každého takového ocenění si vážím.

Bylo to těžké utkání. Věděli jsme, že Kouřim hraje doma, tak do nás tvrdě půjde a navíc měli výškovou převahu, tak jsme se trochu obávali i standardních situací. Nakonec jsme všechny standardky zvládli. Bohužel jsme dostali opět brzy gól a museli jsme dotahovat. Naštěstí se nám to povedlo ještě v prvním poločase. Ve druhé půli jsme dali vedoucí branku a pak jsme už nechali trochu víc hrát Kouřim a hlídali si výsledek, který jsme naštěstí z brejku pojistili. Řekl bych, že jsme byli o něco lepší než Kouřim, tak jsme zaslouženě vyhráli. Čekal jsem, že Kouřim se bude snažit hrát víc po zemi. Myslím si, že nás Kouřim ničím moc nepřekvapila. Těšil jsem se na hřiště do Kouřimi, ale bohužel jak je velké sucho tak ani tam to hřiště teď za moc nestojí. Stejně jako téměř všude asi kromě Velimi, Tří Dvorů a Býchor.

Když jsem šel kopat volný přímý kop, ze kterého padl gól na 3:2, věděl jsem na 100%, že budu střílet a musím říct, že jsem to zrovna trefil na zadní tyč tak, jak jsem chtěl. Už v prvním poločase jsem si všiml, že brankář Kouřimi nestojí úplně mezi tyčemi, ale hodně chodí ven. Tak jsem to zkusil a naštěstí to vyšlo.

Ano, mám rád střelbu z dálky. Někdy to vyjde a někdy to letí deset metrů vedle. Většinou se soustředím na to, abych trefil dobře míč a snažím se vždycky trefit bránu. Určitě mám radši přímý nebo vnější nárt, na technické střely máme v týmu jiné hráče, kteří je ovládají. Řekl bych, že skoro každý trénink střelbu z dálky zkoušíme a trénujeme.

Teď se mi nejvíc vybaví gól z Býchor, kde se ke mě odrazil míč za velké vápno, já jsem ho z první trefil pod břevno a díky němu jsme vyhráli 2:1. Velice dobře si pamatuji i poslední dva góly proti Jevanům, které jsou samozřejmě vždycky krásné, protože to je proti Jevanům. Když jsme s nimi hráli naposled, tak jsem jim dal dva góly. Jeden když jsem si odražený míč zpracoval na prsa a z první přehodil gólmana a druhý byl taktéž od autové lajny na zadní tyč. Na tyto góly teď asi nejvíc vzpomínám.

K fotbalu mě určitě přivedl táta, za což mu patří velký dík. Začínal jsem v Tuchorazi v pěti letech. Můj první zápas byl docela legrační, když jsem v průběhu prvního poločasu odešel ze hřiště a šel jsem si za mámou sníst banán. Byla to ale jasná volba že chci hrát fotbal, bavil mě od začátku. Řekl bych, že v mé "kariéře" mi nejvíc dali trenéři Stanislav Lindauer a Tomáš Liga. Pod jedním jsem hrál už v Tuchorazi a pod druhým v AFK Kolín a Českém Brodě.

Jak jsem už říkal. začínal jsem v Tuchorazi, kde jsem strávil celý žákovský věk a ještě zhruba dva roky dorostu. Poté jsem poznal trenéra Ligu, který se mě zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit v Kolíně za tehdy ještě AFK. Tak jsem to šel zkusit. Bohužel to bylo v době, kdy AFK nemělo úplně dobré výsledky, tak jsem se po půl roce vrátil zpět. Dohrál jsem sezónu v Tuchorazi a pak se mi ozval znovu trenér Liga, že jde trénovat do Českého Brodu, jestli bych tam nechtěl jít. Takže pak jsem působil do konce dorostu v Českém Brodě. Vrátil jsem se na pár let do Tuchoraze, ale nějak jsem tam začínal ztrácet chuť do fotbalu. Pak mi kluci řekli, jestli bych nechtěl do Nučic. Řekl jsem si, že to zkusím a myslím, že to byl výborný krok.

Nučická kabina funguje skvěle, je tam opravdu výborná parta a myslím, že si tam užijeme i dost srandy. Řekl bych, že největší běžec je určitě Matěj Chromý a Honza Vedral, který teda občas běhá trochu neúčelně :-). Když se budeme bavit o tom, kdo nejvíc kecá, tak to bude určitě Petr Nevšímal. Komici dokážeme být tak nějak všichni, každý dokáže udělat srandu, ale na druhou stranu většina dokáže být i ostřejší třeba v zápase, kdy se úplně nedaří.

Ano, to se určitě shodneme, že Tři Dvory jsou jasným aspirantem na postup. Mě upřímně tenhle přístup úplně nevadí, když se platí hráči, tak proč ne. Samozřejmě je to o tom, jaké má klub finanční zabezpečení. Já osobně mám určitě radši, když se hraje tzv. za klobásu. Pro mě je určitě lepší dávat peníze do hráčů, než do jiných věcí. Já bych řekl, že to není důvod úbytku fotbalistů. Tomu bych dal za vinu jiné věci než zrovna to, že některé kluby mají na to zaplatit si hráče.

To je těžká otázka. Podle mě by děti měly chodit hrát pro radost a ne proto jestli vyhrají nebo prohrají. Vždyť přece v sedmi letech nejde o výsledek, ale o to, aby se to dítě něco naučilo, získalo nějaké základní fotbalové návyky. Hlavně aby z toho sportu mělo dobrý pocit a radost. Samozřejmě není úplně jedno, jestli vyhraje nebo prohraje, ale nemyslím si, že to je to hlavní. Já myslím, že dneska to je hodně o penězích a ne každá vesnice nebo jednotlivec si může dovolit dávat peníze do fotbalu. Samozřejmě jsou tam i jiné aspekty, když jde táta s malým dítětem na fotbal a vidí, co se na hřišti kolikrát děje, tak mu radši řekne, ať jde dělat jiný sport, kde bude hrát sám za sebe. Protože občas to je opravdu až neuvěřitelné. Samozřejmě práce s mládeží je hodně důležitá, ale všichni asi vidíme, že tolik mladých dneska fotbal hrát nechce jako to bývalo. Těžko říct, jestli to je o přístupu k mládeži nebo o mládeži samotné nebo úplně o jiných věcech, to nechám asi na hodnocení jiných. Zapálení lidé by určitě mohli pomoct, protože je spousta klubů, které fungují třeba díky jednomu člověku. U nás to je třeba předseda Milan Zápotocký, díky kterému už to funguje hrozně moc dlouho a myslím, že nebýt jeho tak těžko říct, jestli by to v Nučicích ještě fungovalo.

U mě to je složité, já se směji docela často mimo hřiště. Ale i na tréninku nebo v zápase občas nějaký úsměv proběhne. Žádnou konkrétní situaci si teď nevybavím.