Jaroslav Hrubý - Potřeboval bych vypilovat odkopy od brány

Nominaci do sestavy jsem se dozvěděl hned po zápase. Nejdříve jsem si myslel, že si chlapi dělají jen srandu. Ale oni o tom pořád dokola a dokola mluvili a přeháněli. Tak jsem to hodil za hlavu a neřešil jsem to už. Ale největší šok přišel až v neděli 27. srpna. To mi můj dlouholetý kamarád, a taktéž jeden z nominovaných do sestavy, Dominik Hellebrand, poslal zprávu, že jsme nominovaní. Podpora přišla hlavně ze strany rodičů a přátel, za což jim nehorázně moc děkuju.

Tak to se mi ještě naštěstí nepodařilo zjistit. Ale chlapi si určitě něco vymyslí.

V prvním poločase na nás Bohuslavice tlačily, to bylo jasné, ale obrana pracovala tak, jak měla. Po gólu Kabicha jsem ale hned věděl, že pravá výzva začne až teď. A měl jsem pravdu. Bohuslavice měly jednu šanci za druhou. My samozřejmě taky, ale přece jenom, oni jich měli mnohem víc. Já dělal, co mohl, abych ubránil naše jednogólové vedení. Ve druhém poločase se hra, podle mě, dost vyrovnala. Šlo vidět, že jsme zabrali. Díky tomu padli další dva góly. Ale i Bohuslavice to nevzdávaly. Hrály skvělý fotbal. Měly šance, při kterých jsem měl i já potíže, ale od toho jsou tu obránci, aby pomohli. Za to jim chci nehorázně poděkovat. Obrana fungovala naprosto famózně. No a samozřejmě chci ještě poděkovat ještě střelcům dvou dalších gólů, Janu Kneifelovi a Michalu Gaiovi.

Number one zákrok? To je podle mě jednoznačně zneškodnění hlavičky Aleše Barče, kdy jsem dokázal vytáhnout balón svou nohou, když jsem byl v pohybu.

To bylo určitě tehdy, kdy si jeden z hráčů z Bohuslavic, mimochodem byl úplně sám, zpracoval dobře centrovaný míč a chystal se vystřelit. V tu chvíli mi podklouzla noha a já se ocitl na zemi. Opravdu jsem nevěřil, že se mi to stalo, v takový blbý moment. Ale naštěstí jsem se ještě dokázal nějak zvednout a střelu úspěšně vyrazit.

S takovými věcmi se mi ti naši borci nesvěřují. Ale určitě to bude něco ve stylu, že chtějí obsadit co nejvyšší příčku.

Kariéru jsem začal už mladších žácích. V té době jsem ještě nechytal, ale dodnes si pamatuji, jak k tomu došlo. Na jednom z tréninků jsem si z legrace oblékl brankářské rukavice a postavil se do brány. Už si moc nepamatuju, jak to potom všechno probíhalo. Doma se mě rodiče zeptali, jestli bych nechtěl zkusit začít chytat. A já na to kývnul. A o pár dní později jsem dostal svou brankářskou výbavu a pustil se naplno do chytání.

Určitě lákalo. Za dorost se střídáme s mým parťákem v bráně. Jeden hraje v poli a druhý chytá v bráně. Další zápas se to zase obrátí.

Jak jsem již zmínil, přijde mi, že jsem spíš průměrný brankář. Ale tak předností bych asi nazval svou schopnost podržet tým, když to nejvíce potřebuje. A rozhodně bych potřeboval vypilovat odkopy od brány. To je totiž něco, co mi opravdu moc nejde.

Kdysi mi byl vzorem bývalý barcelonský brankář Victor Valdés. Docela dost jsem se k němu i přirovnával. Spousta lidí o něm tvrdila, že je to jenom průměrný brankář, který ale na druhou stranu dokázal překvapit a podržet svůj tým. To byl také důvod, proč se stal mým vzorem. Cítil jsem se jako on. Ale nyní je mým vzorem brankář italského klubu Juventus Turín, Gianluigi Buffon. Od něho bych chtěl převzít snad všechno. Hlavně bych ale potřeboval jeho soustředěnost.

Vyšší soutěž mě určitě láká. Nejraději bych to chtěl dotáhnout do 1. ligy. Ale na druhou stranu bych chtěl zůstat v Darkovičkách. Je to tým, ve kterém to všechno začalo.

Největší zážitek? To je asi pokaždé, co mě někdo pochválí za skvěle odvedený výkon. Jako po zápase s Bohuslavicemi.

Věřím našemu týmu, ale přece jenom, jsou to Němci. Nechci náš tým nějak shazovat, ale budu rád, když zápas skončí tak 2:0 možná 2:1 pro Němce. Pro mě nejdůležitější ale asi bude vidět náš tým bojovat až do konce.

Volný čas trávím všelijak. Buď jsem venku se svými přáteli, nebo si kopu na hřišti s lidmi, které tam potkám. Taktéž neopovrhnu nějakou tou kvalitní četbou.