Hráč 21. kola OP, Marek Hrstka: Hlavou jsem dal asi tři góly...

Zdravím všechny čtenáře. Fotbal jsem začal hrát ve čtyřech letech v Uhlířských Janovicích. V osmi letech jsem byl na testech ve Spartě, kterými jsem prošel a dostal se do dvouměsíční přípravy, ve které se rozhodovalo. Bohužel jsem to nezvládl. Takže jsem byl zpět v mateřském klubu, kde jsem až do dvanácti let hrál za žákovské týmy. Ve dvanácti letech mě oslovil Kolín, který v té době hrál nejvyšší žákovskou soutěž. V Kolíně jsem byl jednu a půl sézony, pak se změnil trenér, kterému jsem nepadl do oka. Tak následoval přestup do Čáslavi, která hrála stejnou soutěž. V Čáslavi jsem byl pět let. Když sem přecházel do staršího dorostu, tak o mě měla zájem Mladá Boleslav, kam jsem měl jít v létě na přípravu. Ale měl jsem smůlu, protože týden před zahájením přípravy jsem si zlomil kotník. Tak jsem se zapojil do tréninkového nasazení až po konci přípravy, když už se hrála soutěž a přestupové okno bylo zavřené. Celý podzim jsem v Boleslavi trénoval a v zimě jsem měl přestoupit . Jenže v zimě jsem se rozhodl místo staršího dorostu v Boleslavi jít hrát do Kouřimi 1.A třídu za A tým, kde jsem měl více prostoru se prosadit v mužích jako mladý hráč v celkem dobré soutěži. Tam jsem odehrál jarní část a pak jsem měl jít na přípravu do Velimi, která hrála divizi, nebo do Českého Dubu u Liberce, který hrál také divizi. Ale já měl v létě dodělanou školu, měl jsem čerstvě řidičský průkaz a dal jsem přednost zábavě (holkám). Teď vím, že to byla chyba, protože bych teď mohl být třeba někde jinde a zábavu jsem mohl mít mnohem lepší. A tak jsem hrál v Uhlířských Janovicích, pak v Radimi a potom jsem hrál na severu za Bílou dvě sezóny a teď Libodřice. Trenér, na kterého vzpomínám je Roman Brunclík, který si mě vybral do Kolína, kde mě trénoval. Dnes dělá agenta vrcholovým sportovcům.

Stránky "Fotbal u nás" se mi líbí, pravidelně stránky navštěvuji a sleduji nové články. Mé ocenění v týmu týdne je zásluha celého mužstva, bez kterého bych góly nedal. A nejvíce procent v hlasování - za to jsem vděčný své rodině, která mi dala nejvíce hlasů a jsem za to rád.

Kluci zatím neříkali, že mě to bude něco stát, ale jsem hráčem kola hlavně diky celému týmu. Takže nějakou láhev mě to stát bude.

O poločase jsme byli rádi, že je to pouze 1:2, protože to mohlo být klidně víc. Hráli jsme hrozně, takže jsme si v kabině řekli, že musíme bojovat a začít hrát, protože jsme hráli na úrovni 4. třídy. A to se povedlo, bylo to jak kdyby na druhý poločas nastoupil jiný tým.

Nezměnili jsme nic, pouze já jsem se posunul do útoku ze středu zálohy. Ale jinak jsme všichni začali bojovat a diváci nás hnali dopředu.

První gól padl po hezké kombinaci, kdy jsem dostal před vápnem přihrávku, měl jsem prostor a tak jsem zkusil vystřelit. A vyšlo to, možná mi to ulehčil brankář, který byl vysunutý a nedokázal na střelu k tyči zareagovat. Druhý gól byl také z vápna, kdy mi přihrál Sova a já viděl, že je brankář opět venku z brány a tak jsem ho přehodil. A třetí gól nebyl ani tak můj. Sova běžel z půlky, prošel přes dva obránce a před brankářem mi přihrál. A já dával do prázdné branky, takže je to v podstatě jeho gól.

Jo, na podzim se mi dařilo víc. Na podzim jsem měl dost prostoru a času v každém zápase. A na jaře už to tak není. V každém zápase hraje jeden bek jen na mě a já jsem stále obzazený. Ale je to i tím, že se nedaří celému týmu, nemáme fyzičku a ta se v každém zápase projeví. Bohužel .

Mé nejčastější branky jsou z brejků. Uteču, většinou obehraju brankáře a dávám do prázdné branky. I když jsem pravák, tak většinu gólů dávám levou nohou. A góly hlavou? Tak ty jsem dal za svůj život asi tři, to je moje slabá stránka.

Mimo fotbal chodím do práce a věnuji se přítelkyni a dceři . A na jinou zábavu moc času nezbývá.

Guláš se šesti! Od malička jsem knedlíkový. Ty vždy vyhrajou.

Můj nejkrásnější zážitek je asi s reprezentací do 14-ti let, kdy jsme byli v Polsku na turnaji a vyhráli jsme ho. Oblékl jsem reprezentační dres a vyhráli jsme turnaj. To byl největší zážitek.