Kafka: Fotbal hraji jen pro radost a jsem za to rád

Myslím, že jsme zaslouženě zvítězili. Šlapanov sázel hlavně na rychlost svých ofenzivních hráčů a to se nám díky slušné kombinační hře dařilo celkem úspěšně eliminovat. Měli jsme i hodně tutových šancí, které jsme ale úspěšně zahazovali, takže jsme gólově rozhodli až v poslední čtvrthodině.

No to bych taky rád věděl. (smích) Obvykle dávám gólů přeci jen o trochu víc, ale letos se to nějak zaseklo. Když bylo nejhůř, dával jsem aspoň nějaké góly z penalt, ale jelikož jsem jich pár zahodil, už mě k tomu radši nepouštějí. A ze hry je to s mou "rychlostí" přeci jen těžší - třeba proti tuším Dolnímu Městu jsem měl snad pět tutovek a nic- už mě asi dohání stáří. (smích)

Ještě k tomu nebyla příležitost, bydlím aktuálně v Poděbradech a jezdím jenom na zápasy, takže to asi přijde později. Nejspíš někdy v zimě nebo na jaře, jelikož na posledním zápase vůbec nebudu a přijdu tak i o rozlučku...

No my máme v kabině systém "podobojí"- za něco se platí do společné kasy keš, za většinu věcí ale tekutinami. Dřív to byla kořalka, ale máme toho plnou kabinu a nestíháme to pít, takže jsme teď na podzim přešli na basy lahváčů.

No, hrajeme asi to, na co máme. Trojka je letos vyrovnaná, snad kromě chotěbořské omladiny se dá hrát s každým, takže jsme bodů mohli mít určitě víc. Většina našeho týmu je ale stejná už asi deset let - dali jsme se dohromady ve čtvrté třídě, tu jsme vyhráli, pak hned vyhráli i třetí třídu a pět let hráli okresní přebor. Mladých je málo, takže se teď se tedy zase pomalu vracíme tam, kde jsme začali...

Začínal jsem v žácích v Sobíňove, první soutěžní zápas jsem hrál v Havlíčkově Borové ještě na tamnějším škvárovém hřišti. Dorostenecká léta jsem strávil v Chotěboři, kde jsem se potkal se strašnou spoustou super lidí. V dospělých jsem se pak vrátil zase do Sobíňova, plus jsem asi půl sezóny strávil opět v Chotěboři, kde jsem hrál za béčko. S převážně chotěbořskými fotbalisty jsem pak dlouho hrál futsal za chotěbořskou Bocu, aktuálně malý fotbal nebo sálovku ještě hraju pro radost za TJ Vopruzeninu a za Lobotomii Vysočina.

Tak já myslím že každý kluk, který začne hrát fotbal, má před sebou vizi toho, že bude hrát za nějaký slavný klub nebo třebas i reprezentaci před vyprodaným stadionem. Téměř všichni ale postupem času zjistí, že to je asi opravdu jen sen a že realita je někde jinde... Někomu to prozření trvá pár let, někomu dvacet minut na prvním tréninku. (smích) U mě to prozření přišlo někdy na přelomu žáků a dorostu, od té doby hraju už jen pro radost a jsem za to rád...

Protože někdo na to má, a někdo holt ne. A nebo na to třebas i má, ale nechce tomu věnovat tolik, aby se dostal na potřebnou úroveň. A já znám svoje hranice a tudíž vím, že jsem ten případ člověka, který na tu vyšší úroveň fotbalově nemá. Dokud mi bude sloužit zdraví a žena mě bude pouštět na zápasy, budu se tudíž "kopat za uši" v okrese... (smích)