Táta mi dal lásku k fotbalu i přezdívku Šmoula, vypráví žihelský kanonýr Daniel Churan

Upřímně jsem vůbec nečekal, že bych mohl vyhrát. Ani mě nenapadlo, že se dostanu do sestavy kola, zvlášť vzhledem k tomu, jakým způsobem náš zápas skončil. Když jsem pak zjistil, že jsem byl nominovaný, v hlasování jsem zpočátku docela výrazně prohrával. Kluci z kabiny se ale začali ve společné skupině domlouvat, aby všichni hlasovali, a postupně se to začalo otáčet v můj prospěch. To mě opravdu mile překvapilo. Nejvíc hlasů mi určitě poslali právě spoluhráči, ale velkou podporu jsem měl také od partnerky a sester, za což jim moc děkuju.

Za mě to byl od začátku hodně bojovný zápas. Bylo vidět, že ani jeden tým nechce udělat chybu, která by soupeři poskytla výhodu. Nám se podařilo otevřít skóre po chybě soupeře, kterou jsme díky důrazu dokázali potrestat. Potom jsme ale bohužel udělali několik zbytečných chyb, ztráceli míče a po našich faulech se Nýřany dostaly do hry. V některých pasážích byly dokonce lepším týmem. Naštěstí jsme se dokázali zvednout a dvěma rychlými góly se vrátili do zápasu. Samozřejmě mě těší, že jsem se dvakrát prosadil, ale bez dobrého výkonu celého mužstva by to nešlo. Mrzí mě hlavně to, že jinak kvalitní a bojovné utkání zastínil jeho závěr. Při té sporné situaci se přede mě dostal hráč Nýřanů, já si rozhodil krok a při snaze ho dostoupit jsem přes něj přepadl. Podle mě to byla penalta. Co se ale dělo potom, tomu jsem na hřišti příliš nerozuměl. Rozhodčí nejprve signalizoval rohový kop, následně odkop od branky a nakonec pokutový kop. Mezitím padlo i několik karet a celá situace byla hodně nepřehledná. Nakonec se utkání ani nedohrálo, což byl opravdu zvláštní závěr, který asi nikdo z nás nečekal.

Určitě jsem to nečekal. Před sezonou by mě vůbec nenapadlo, že po sedmi kolech budu mít na kontě dvanáct gólů a povedu tabulku střelců. Velkou zásluhu na tom ale má celý tým, protože bez spoluhráčů bych tolik branek určitě nevstřelil. V minulé sezoně jsem se na hřišti trochu hledal a střelecky se mi příliš nedařilo. O to větší radost mám, že mi to teď takhle padá. Doufám, že v tom budu pokračovat a svými góly budu dál pomáhat týmu k dobrým výsledkům.

Upřímně si na to úplně nevěřím. V soutěži hraje spousta zkušených kluků a sezona je ještě dlouhá. Samozřejmě by bylo krásné získat korunu krále střelců, ale není to něco, co bych si dával jako hlavní cíl. Nejdůležitější pro mě je, aby se nám dál dařilo jako týmu a pokračovali jsme ve výkonech, které teď předvádíme. Pokud k tomu budou přibývat i moje góly, bude to příjemná třešnička na dortu. Hlavně chci být týmu co nejvíc prospěšný.

Řekl bych, že moje hra je založená hlavně na rychlosti. Když dostanu prostor, snažím se vzít míč, utéct po lajně a dostat ho do vápna. Někdy se mi podaří najít spoluhráče centrem, jindy to ale zatáhnu až moc daleko. Kluci si ze mě kvůli tomu dělají srandu, že to vždycky zavezu až k rohovému praporku a pak už nemám kam hrát (smích). Na tom musím ještě zapracovat. Každopádně za svou největší přednost považuji rychlost a snahu být nebezpečný směrem dopředu, ať už góly, nebo asistencemi.

Do Žihle mě už jako malého kluka přivedl táta a prošel jsem tam prakticky všemi mládežnickými kategoriemi až do žáků. Když jsem měl přejít do dorostu, Žihle už tuto kategorii neměla, a tak jsem zamířil do Chyše. Tam jsem většinu času chytal v bráně a určitě mi to hodně dalo. Poznal jsem jiný fotbal, odlišné herní styly, novou partu lidí i trochu jiný přístup k fotbalu. Na období v Chyši proto moc rád vzpomínám. Do Žihle jsem se ale vrátil hlavně kvůli tátovi. Chtěl jsem mu splnit jeho přání, aby si jednou mohl zahrát v jednom týmu se svým jediným synem. Jsem moc rád, že se nám to podařilo, a právě díky tomu měl pro mě návrat do Žihle ještě větší význam.

Nějaké možnosti určitě byly. Byl jsem například vyzkoušet tréninky na Petříně v Plzni, kde jsem prošel i výběrem. Po fotbalové stránce to pro mě byla zajímavá zkušenost, ale měl jsem pocit, že jsem tam úplně nezapadl. Kluci už měli vytvořené své party a nebylo jednoduché se mezi ně dostat. O to víc si vážím kolektivu, který máme v Žihli. Držíme při sobě na hřišti i mimo něj a pro mě je tohle strašně důležité. Nikdy jsem nebyl typ hráče, který by chtěl za každou cenu hrát vyšší soutěž. Mnohem víc si cením toho, když přijdu do kabiny mezi lidi, se kterými si rozumím a se kterými mě fotbal opravdu baví.

K futsalu jsem se dostal víceméně náhodou přes pár kluků z kabiny, kteří mají v Plzni svůj tým. Šel jsem si to s nimi vyzkoušet a hned mě to chytlo. Jsem rád, že se mi střelecky daří i tam. Myslím si, že mi futsal pomáhá také ve velkém fotbale, protože zakončení je v něm často náročnější. Branka je menší, všechno se odehrává rychleji a na rozhodování máte mnohem méně času. Navíc mě baví intenzita hry a skvělá parta. Zatím se mi daří obě soutěže kombinovat, samozřejmě pokud se mi zrovna nekryjí zápasy (směje se).

Můj běžný týden je docela náročný a většinou se všechno točí kolem fotbalu. Přes den jsem v práci, po ní jedu na hřiště trénovat děti a následně mě čeká ještě vlastní trénink. Do toho s dětmi jezdím také na zápasy. Letos jsem navíc začal trénovat přípravku a občas vypomáhám i u mladších žáků, takže volného času mi moc nezbývá. Na druhou stranu si vůbec nestěžuju, protože mě fotbal baví ve všech podobách. Žádný speciální individuální tréninkový plán nemám.

Pracuji jako montér plastových oken a vzhledem k náročnosti této práce není vždy jednoduché všechno časově skloubit. Když k tomu připočtu vlastní tréninky, zápasy, futsal a ještě trénování dětí, bývá toho opravdu hodně. Zatím se mi ale daří všechno zvládat a jsem rád, že se můžu fotbalu věnovat v takové míře.

Největší motivací je pro mě asi pokračovat v tom, co v Žihli zanechal táta. Právě díky němu jsem se dostal k fotbalu a dodnes je pro mě velkým vzorem. Chtěl bych navázat na všechno, co pro klub udělal, a být Žihli co nejvíc prospěšný na hřišti i mimo něj. Samozřejmě mě motivuje také samotná láska k fotbalu. Baví mě hrát, trénovat a neustále se zlepšovat. Hodně pro mě znamená i parta v kabině a nově také děti, které trénuju. Žádný velký osobní cíl si ale nestanovuji. Chci především dál pomáhat Žihli svými výkony i góly a užívat si fotbal stejně jako doposud. Pokud k tomu přijdou nějaké individuální úspěchy, bude to příjemný bonus.

Když zrovna nemám žádné povinnosti, což se nestává příliš často, trávím čas hlavně se svou partnerkou nebo se snažím odpočívat a načerpat síly.

Šmoula mi říká vlastně úplně každý. Popravdě, když někde zazní moje skutečné jméno, lidé se spíš diví, o kom je řeč, protože většina mě zná právě pod přezdívkou Šmoula (smích). Ta přezdívka pochází od táty. Vyprávěl mi, že když poprvé přišel do Žihle, byla zima a na hlavě měl modrou pletenou čepici s bambulí. Od té doby mu začali říkat Šmoula. Já jsem tuhle přezdívku po něm zdědil a jsem za to rád. Je to pro mě taková připomínka táty a jsem na ni hrdý.