Borec který mi volal a poslal jsem ho někam, nebyl Vozi, ale opravdu p. Pulpit. Tak jsem mu pak volal a omlouval se, že došlo k nedorozumění

Ahoj, děkuju, ale toto ocenění bych vyměnil za nějaké body, které jsme na začátku soutěže prohospodařili … Přiznám se, že ještě do nedávna jsem Váš web neznal, až od spoluhráčů a jsem mile překvapený, jak web funguje a jak jej spravujete.

S fotbale jsem začínal v Dolním Němčí odkud jsem v žácích přestoupil do Slovácké Slavie Uh. Hradiště, kde jsem strávil dorostenecká léta. V době mého působení ve starším dorostu došlo ke sloučení Uh. Hradiště se Starým Městem a nám se podařilo pro budoucí Slovácko postoupit do dorostenecké ligy, kterou jsem si pak ještě stihli rok zahrát. Následně vznikla i juniorka Slovácka do které jsem se z dorostu přesunul, hrála se 3. liga a po tuším dvou sezónách jsem dostal možnost nakouknout do prvoligového mužstva. Potom jsem přestoupil do druholigový Kunovic, kam si mě vytáhl trenér Blaha. Na toto angažmá rád vzpomínám, měli jsme tam super partu a pod trenérem Machalou hráli i slušný fotbal, na to v jak skromným podmínkách, na druhou ligu, jsme fungovali. Mně se tady docela dařilo. Bohužel pak profi fotbal v Kunovicích z finančních důvodů musel skončit a hráči si museli hledat nové angažmá. Já jsem však měl už před tímto koncem dohodnutý přestup do Slovácka, kam mě chtěl trenér Levý. Bohužel pro mě byl ještě před sezonou pan Levý odvolán a nahradil ho pan Plíšek, který si přivedl spoustu svých hráčů, já se pak zranil a cítil, že moc šancí dostávat nebudu a odešel do ambiciózních Mutěnic, které hrály 3.ligu. Tady jsem zažil hezké časy a poznal i spoustu fajn lidí. V Mutěnicích jsem zůstal necelé dvě sezony, kdy jsme v obou hráli o postup. Následně jsem přestoupil do Hradce Králové. Po roce u Votroků jsem dostal pracovní nabídku a přehodnotil priority a vykašlal se na profesionální fotbal, rozvázal jsem smlouvu, což nebylo zrovna příjemné a jednoduché a počítal s tím, že už asi nikde fotbal hrát nebudu. Nakonec jsem díky panu Hastíkovi mohl ještě nazout kopačky a zahrát si divizi za Šardice, které po vítězství v divizi odhlásily soutěž, jako Kunovice a já se vrátil do Mutěnic, kde jsem i pracoval a fotbalem se bavil až do těžkého zranění kolena, kdy jsem měl za to, že definitivně končím …

Poté, co jsem rozvázal smlouvu u Votroků a začal pracovat, tak jsme koupili pozemek v Babicích, kde už bydlíme více jak 12 let, takže už nejsem naplavenina, ale Babičák. Bohužel jsem k tomu od obce nedostal žádné čestné občanství, to dostávají v Babicích jenom vyvolení a ti vyvolení ví o kom je řeč … No a pak mě místní kluci a předseda Emil Horníček u piva ukecali, vytáhli z archivu a zaregistrovali do FCB.

Rád určitě vzpomínám na všechny postupy a vítězství v pohárech, které jsem měl možnost jako hráč zažít. S dorostem Slovácké Slavie Uh. Hradiště jsme vyhráli republikový pohár ČMFS, postoupili jsme do 1. dorostenecké ligy a v mužském fotbale jsem měl možnost být součástí mužstev, která vyhrála dvakrát krajský pohár a soutěže od 1.A třídy až po třetí ligu. A jestli něčeho lituju nebo mě mrzí? Nelituju ničeho, všechno se děje pro něco, ale určitě mě mrzí to, že díky zraněním, která ve většině případů přišla v nejnevhodnější dobu, tak nebýt nich, tak jsem mohl ve fotbale dosáhnout podstatně víc a taky mě trochu mrzí to, že poté, co jsem rozvázal smlouvu v Hradci, tak kluci v další sezoně, prakticky se stejným mančaftem, postoupili do 1. ligy … Ale jak jsem řekl, všechno se děje pro něco a na druhou stranu bych třeba nebyl nakonec tady v Babicích.

To jsi četl správně, mám utržený zadní stehenní sval, takže mi nohu drží už jenom jeden sval a na něj musím být opatrný. Samozřejmě mě to ve hře hodně limituje, nemůžu pořádně sprintovat nebo dělat věci naplno. Hlava by chtěla, ale tělo už se brání, k tomu 41 let, tak je to někdy těžké najít rovnováhu a udržet se, když se musím honit s mladými kluky.

O chod klubu se starají jiní lidé, já jim pomáhám, ale je pravdou, že když mám čas, tak jsem na hřišti. Když je člověk od mala na hřišti, tak mu ta tráva učaruje, což je i můj případ, takže se o trávník starám rád. Kdyby mi to čas dovolil, tak bych tam byl každý den. Nedávno jsem naučil dcery jezdit na sekačce a sekat, tak už máme pomocníky.

Za ty roky u fotbalu je těch historek nespočet, ale ve většině případů je pochopí jenom zainteresovaní a pro ostatní by asi tak srandovní jako pro aktéry nebyly … Nicméně nedávno jsem viděl v televizi mého kamaráda Martina Vozábala a s ním se mi vybavila jedna úsměvná historka. Vozi je hrozný šprýmař a vymýšlel hrozné blbosti … Když jsme spolu byli ve Slovácku, tak jsme měli letět na soustředění do Francie, večer před odletem mně zvonil telefon, neznámé číslo, zvedl jsem to a na druhé straně se ozval Martin Pulpit, svérázný trenér, který pro nějaké to peprnější slovíčko nejde daleko a pro ty kdo jej neznají tak je při tykání používá v rozhovoru a oslovování často  a začal tak jak je mu to vlastní mně říkat, že by mě chtěl do Sokolova, tehdy Sokolov koupil druholigovou licenci tuším od Pardubic a trenér Pulpit je trénoval. Tak mě začal přesvědčovat a říkat ať nejsem č..ák a jdu za ním, atd.. Byl to spíš takový monolog z jeho strany  No a mě v tom telefonu ten jeho hlas zněl strašně povědomě a byl jsem přesvědčený, že si ze mě dělá srandu Vozi … Tak jsem pana trenéra nechal mluvit a pak jsem mu řekl:“ Vozi, jdi do pr..le a nedělej si ze mě srandu a zavěsil jsem“. Na druhý den jsem říkal Vozimu, že jsem mu to skoro sežral a on tím svým kamenným výrazem, že o čem to mluvím atd.., tak jsem to bral, že mě pořád lakuje a nechal jsem to být. Ale pořád mi to vrtalo v hlavě. Tehdy s námi hráli i kluci, které pan Pulpit trénoval v Pardubicích, tak jsem jim říkal, jestli nemají telefon na Pulpita … a borec který mi volal a poslal jsem ho někam, nebyl Vozi, ale opravdu p. Pulpit. Tak jsem mu pak volal a omlouval se, že došlo k nedorozumění …(smích)

Jezdím, ale ne nějak pravidelně, takže zápasy stíhám.

Vzhledem k tomu kolik už mi je let a že jsem ve fotbale něco zažil, tak nějakou autoritu snad u kluků mám, nicméně ty vůdčí schopnosti musí mít člověk v sobě a nedá se to naučit a myslím, že mě tak i kluci vnímají a berou. Snažím se jim pomoct a něco předat a naučit, od toho tu pro ně jsem. Na druhou stranu, když se mi něco nelíbí, nebo někdo něco odflákne, tak to ode mě pocítí. Nerad prohrávám v čemkoliv, mám rád hecování a srandu, takže vtípky a legraci samozřejmě praktikujeme i u nás.

Kluci do kabiny zapadli perfektně a vyztužili nám posty na kterých nás trochu tlačila bota. Nicméně na sehrání je potřeba trochu času, což nyní v krátké letní přípravě nebylo a sehráváme se za pochodu, možná i proto nám výsledkově začátek soutěže tak nevyšel, ale každým týdnem je to lepší a lepší.

My se nyní v Babicích soustředíme především na zkvalitnění práce s mládeží a na vybudování lepšího zázemí a podmínek pro mladé tak, abychom dokázali za pár let vychovávat mladé fotbalisty pro A tým a nemuseli hrát dědci jako já. Myslím si, že momentálně je OP pro nás dostačující, máme slušné mužstvo, ale pro vyšší soutěž by musel být kádr širší a taky mladší.

Všechno se bude odvíjet od zdraví a od toho, jak se budu cítit na hřišti. S každým rokem je to těžší a těžší a hrát s handicapem jaký mám není jednoduché, tak uvidím, jak dlouho budu držet ještě pohromadě.

Děkuji, i já ti přeju ať se ti daří jak v osobním, tak v profesním životě. Měj se