ROZHOVOR s Martinem Kleinem: Vrchol kariéry jsem zažil hodně brzy a překonávat ho už bylo složité

Momentálně hrajete za Blučinu, se kterou jste v uplynulé sezoně postoupili do okresního přeboru. Byly takové Vaše ambice i před sezonou?

Ano, byly. Jelikož jsme měli velmi silný tým doplněný několika hráči ze zahraničí, tak ambice byly určitě od začátku soutěže ty nejvyšší.

Jak probíhaly oslavy?

Oslavy byly spojeny s narozeninami jednoho ze spoluhráčů, takže se to i v takovém duchu neslo. Nebylo to nic bouřlivého, ale postup jsme samozřejmě oslavili. Paradoxně jsme postoupili už dvě kola před koncem, kdy nám bohužel nedorazil soupeř. To poslední razítko na postup jsme tedy získali bez toho, aniž bychom vstoupili na hřiště, což bylo trošku smutné. Poslední utkání jsme ale vyhráli a potom následovala taková ta, řekl bych, že obvyklá, zábava a oslava.

Plánujete v Blučině setrvat i pro nadcházející ročník?

Ano, v Blučině zůstávám i pro tento rok. Uvidíme, jak to půjde. Postoupili jsme o kousek výše, takže se budu těšit na další sezonu.

Jste odchovancem klubu SK Vojkovice, přičemž v deseti letech jste se přesunul do Zbrojovky Brno. Odtud jste v roce 2001 přestoupil do Sparty, kde jste byl od podzimu 2000 na hostování. Jaké to pro „brňana“ bylo, stěhovat se do Prahy?

S tou Spartou to bylo trochu komplikovanější. Já jsem tam rovnou přestupoval, byly tam o mě ale nějaké spory a kluby se nemohly dohodnout. Co se týče toho stěhování, tak zároveň to byla změna školy a znamenalo to půlroční bydlení na internátu. Byl to úplně jiný svět, Praha je samozřejmě mnohonásobně větší město. Byl to velký skok, ať už se to týká fotbalu, školy, tak i cestování. Dřív jsem cestoval z Vojkovic do Brna, a teď už to bylo z Vojkovic do Prahy. Domů jsem se vracel maximálně jednou za čtrnáct dní.

V sezoně 2000/01, v níž Sparta získala titul, jste nastoupil na minutu proti Slovácku. Toto utkání se hrálo 9. dubna 2001. Jelikož poslední zápas sezony odehrála Sparta v Olomouci, 25. května 2001, stal jste se tak nejmladším fotbalistou v historii nejvyšší soutěže, který se podílel na zisku mistrovského titulu. Bylo Vám 16 let a 327 dní. Pěkná vizitka i přesto, že jste téměř nehrál?

S A-mužstvem Sparty jsem se připravoval v sezoně 2000/01, kdy jsem šel z dorostu rovnou do áčka. Na začátku přípravy nebylo jasné, zda tam zůstanu, nebo ne. Nakonec si mě tam trenér Ivan Hašek nechal a myslím si, že i proto, abych měl podíl na tom ligovém titulu, tak mě postavil na tu jednu minutu. Vizitka samozřejmě hezká, takový pěkný milník a zápis do historie.

V prosinci 2001 jste odešel na hostování do Teplic, kde jste strávil půl roku. Dalo Vám toto krátké angažmá hodně?

Ta situace byla taková, že jsem potřeboval hrát. Ve Spartě se za tu dobu vyměnilo už hodně trenérů a po odchodu Ivana Haška, který si mě vytáhl z dorostu, už jsem tolik šancí nedostával. Kdyby tam tehdy zůstal, možná bych ty větší šance ve Spartě dostal dřív. Bohužel se tak nestalo. V Teplicích jsem byl dá se říct ani ne půl roku. Neřekl bych, že by mi to angažmá dalo nějak moc, protože jsem toho v té době tolik neodehrál. Trénoval jsem se sparťanským áčkem a tam ta kvalita byla samozřejmě vyšší. I když v Teplicích bylo v tu dobu spoustu výborných hráčů právě ze Sparty. Byla to zase změna a poznání nového kolektivu. Potom si mě Sparta stáhla z toho důvodu, že měla nedostatek hráčů a nemohla využít žádné přestupy, protože už bylo po přestupovém období.

Chvíli na to jste právě v dresu Sparty v 17 letech a 241 dnech nastoupil v Lize mistrů na hřišti Panathinaikosu, kde jste také skóroval. V té době jste se tak stal druhým nejmladším hráčem, který kdy vstřelil gól v této soutěži. Čím to, že jste takhle „předbíhal“ dobu?

Měl jsem samozřejmě výhodu ve fyzické predispozici, ale co se týče kvality, tak jsem byl ještě úplně někde jinde, daleko za Ligou mistrů a možná i na hraně české ligy, kde jsem ani nehrál. V tuto chvíli jsem měl dokonce odehráno více minut v Lize mistrů než v české soutěži, což byl obrovský paradox.

Jaký to byl pocit, nastupovat za znění slavné hymny Ligy mistrů?

V té době jsem si to ani tolik neuvědomoval, protože to bylo všechno strašně rychlé. Poté jsem nastoupil i na Realu Madrid. Víc už toho v té fotbalové kariéře asi dosáhnout nejde. Doteď jsem se ale nepodíval na celé utkání, viděl jsem jen sestřihy branek soupeře, na kterých jsem se svou nezkušeností podílel. V tu dobu jsem na Ligu mistrů kvalitou určitě neměl. Kdyby to bylo o pět let později nebo s více zkušenostmi, tak bych si to užil určitě víc. Pocit nastupovat s touto znělkou je ale samozřejmě krásný, všichni jsme o tom jako děti snily a mně se tenhle sen splnil.

V roce 2004 jste zamířil znovu do Teplic, tentokrát už na přestup. Na Stínadlech jste působil 6 let a v sezoně 2008/09 jste zde pomohl k zisku Českého fotbalového poháru. Jsou Teplice klubem, na který budete vzpomínat nejraději?

Já bych to asi takhle nespecifikoval. V každém tom klubu jsem získal nějaké zkušenosti, nějak se posunul nebo se formoval. Teplice byl klub, kde jsem strávil nejvíce času a žil jsem v tom městě. Je tam krásný stadion, je škoda, že těch fanoušků tam nechodilo tolik, i když jsme v některých sezonách útočili na přední příčky a jednou jsme v půli sezony byli dokonce na prvním místě. Poté jsme zde vyhráli i ten pohár, jak jste zmiňoval. Co se tedy týče zázemí a toho, jak to v Teplicích fungovalo, tak si určitě nemám na co stěžovat a vzpomínám na tu dobu velmi rád.

Mimo Česko jste působil v Turecku, Maďarsku, Kazachstánu a na Maltě. Kde se Vám, co se týče života, líbilo nejvíce?

Co se týče života, ale i fanoušků, tak určitě v maďarském Ferencvárosi, který mi i přesto, že jsem tam byl jen necelé dva roky, zůstal v srdci. Zažil jsem zde vzestup toho klubu, kdy postoupili z druhé ligy a škrábali se zpátky na výsluní. Život v Maďarsku byl úžasný. Lidé tam milovali fotbal a měli rádi nás fotbalisty. Já jsem tam potkal, můžu říct, svého nejlepšího trenéra, Ricarda Monize. Holanďana, se kterým ten fotbal vypadal úplně jinak. Ať už stylem hry, tak i náplní tréninků.

V roce 2009 jste nastoupil ve Vašem jediném utkání v dresu české seniorské reprezentace, a to proti Maltě. Zápas skončil výhrou Česka 1:0. Jak na utkání vzpomínáte?

Několikrát jsem byl jako náhradník, nikdy jsem se ale do té závěrečné nominace nedostal. Tohle bylo utkání po sezoně, kdy už spousta kluků byla na dovolené, takže se ta šance objevila. Nastoupil jsem v průběhu utkání a byl jsem hodně nervózní. Myslím, že ten zápas se dal odehrát líp, kdybych měl více zkušeností. Bylo to ale první utkání, vyhráli jsme 1:0 a je to zase nějaký ten pomyslný zápis do historie. Tím bych tu kapitolu seniorské reprezentace uzavřel. Nejvíc zápasů jsem odehrál v mládežnických reprezentacích, až po tu do jednadvaceti let. Poté už ta konkurence byla taková, že jsem se do těch užších nominací nedostával.

Reprezentace, Liga mistrů, titul, zahraniční angažmá... Je něco, co jste si v kariéře nesplnil?

Řekl bych, že se mi splnilo všechno. Na začátku kariéry bych tohle samozřejmě nečekal, že se posunu až takhle daleko a zažiju si všechny tyto věci. Ten vrchol jsem zažil hodně brzy a překonávat ho už bylo hodně složité. Jsem ale vděčný za to, že jsem se ve fotbale dostal na místa, kam se většina kluků, kteří o tom sní, nedostane. Určitě se mi tedy splnilo všechno, o čem jsem snil, a možná ještě víc.

Na konci roku 2020 jste na svém instagramu napsal: "Sparta je jako Nokie, zaspala a stále tvrdě spí." Co říkáte na Letenské teď?

Přišel tam velký zlom v podobě zahraničního trenéra Briana Priskeho, kterého jsem potkal osobně, když jsem pracoval v zajišťování sportovních fotbalových kempů. V té době byl ještě v Midtjyllandu. Sparta mi posledních deset let přišla jako neprogresivní klub, kde byl dostatek financí i možností, ale nedařilo se jí. A nemyslím si ani to, že ten koncept, jak Sparta fungovala, byl v pořádku. Věřím tomu, že se zahraničním trenérem se to změní a ten posun a progrese bude každým rokem narůstat.

Koho tipujete na vítěze titulu v letošním ročníku FORTUNA:LIGY?

Asi si mohu přát, aby Sparta obhájila titul, i když vím, že je to velmi složité. Slavia má velice zkušené mužstvo, které doplňuje a dvakrát po sobě jí teď titul utekl. Co se týče té náročnosti a kvality fotbalu, tak Slavia hraje takovým stylem, který mi je blízký. Uvidíme, jak bude po dvou letech bez titulu Slavia reagovat.

Je něco, co byste chtěl na závěr čtenářům, fanouškům nebo komukoliv jinému vzkázat?

Těm, kteří hrají nižší soutěže, včetně funkcionářů, bych chtěl vzkázat to, že když vidím, že ve III. třídě nebo v okresním přeboru se hráčům platí, tak si myslím, že to správně není. Samozřejmě chápu, že těch hráčů není dostatek, covid tomu velmi ublížil, ale pořád je to sport, který si všichni, věřím tomu, strašně rádi užíváme i bez peněz. Nemyslím samozřejmě profesionální úroveň, tam už je to trošku něco jiného. Fanouškům bych vzkázal to, ať jsou někdy možná více trpěliví s hráči i s rozhodčími, i když to já mám stejný problém. Ne vždycky to je tak, že ten rozhodčí chce někoho poškodit, ale zkrátka nemá zkušenosti nebo to neumí. A v neposlední řadě to, ať chodí na fotbal na jakékoliv úrovni.