ROZHOVOR s Antonínem Rosou: Člověk se z Prahy najednou objevil v Nízkých Tatrách, kde jsou v blízkosti medvědi

Od léta minulého roku hrajete okresní přebor za Všenorský SK, se kterým jste v uplynulé sezoně skončili v tabulce na čtvrtém místě. Jak jste v poměrně novém angažmá spokojen?

Byla to moje první sezona v tomto klubu, do kterého mě přitáhl kolega z O2 TV Sport Michal Hrdlička. Domluva zněla asi tak, že pokud budu mít čas, tak si přijdu zahrát a bohužel musím konstatovat, že toho času příliš nebylo a během jara jsem odehrál pouze tři utkání, což není určitě něco, s čím bych byl spokojený. Na druhou stranu jsem spokojený s tím, jaká parta ve Všenorech je. Je tam skvělá atmosféra a pokaždé, když tam přijedu, tak je to radost.

Plánujete zde setrvat i pro nadcházející ročník?

Nikam jinam určitě jít neplánuju. Pravděpodobně zůstanu registrován ve Všenorech, ale obávám se, že moje herní vytížení bude podobné, jako v minulé sezoně. To znamená, že předpokládám, že těch zápasů tolik neodehraju. Ale doufám, že kdykoli se na hřišti objevím, tak budu pro mančaft přínosem.

Svoji fotbalovou kariéru jste začal v Litoměřicích, odkud jste v průběhu mládeže zamířil do Teplic, se kterými jste v sezoně 2008/09 získal Český fotbalový pohár. Jak na tento úspěch vzpomínáte?

Ano, kariéru jsem odstartoval v Litoměřicích a v nějakých třinácti letech jsem se přesunul do Teplic, kde jsem žil na internátu a prošel jsem tam od starších žáků všemi kategoriemi, až jsem se nakonec v osmnácti letech probojoval do A-týmu. V něm jsem kromě jedné krátké pauzy, což bylo hostování v Blšanech, strávil nějakých osm let. Je to tedy klub, se kterým budu vždycky nejvíce spjat a klub, kde jsem zažil pravděpodobně ty nejlepší roky své kariéry. Co se týče poháru, tak je to jediný pohár, který jsem v dospělé kategorii vyhrál a myslím si, že to se cení. Budu na to určitě rád vzpomínat. Ačkoliv jsme v tu dobu nehráli úplně nejlepší fotbal, tak to neslo tyhle úspěchy a podařilo se nám zvítězit ve finále s tehdy druholigovým Slováckem.

V červenci 2013 jste po skončení smlouvy odešel do Mladé Boleslavi, kde jste si připsal první start v evropských pohárech. Velký kariérní milník?

Na přestup do Mladé Boleslavi se lze dívat z více pohledů. Tehdy jsem se nedohodl na prodloužení smlouvy v Teplicích a došel jsem vlastně jako volný hráč. Přišel jsem tam zraněný po artroskopii kolene a celou přípravou jsem se tam tak trochu protrápil. Vyvrcholilo to tak, že jsem si v generálce na ligu utrhnul achillovu šlachu. To mě vyřadilo na půl roku a samozřejmě to velmi ovlivnilo celou mou kariéru, protože ten návrat nebyl vůbec jednoduchý. To znamená, že ten start v Mladé Boleslavi byl náročný. Jak pro mě, tak pro klub. Nastupoval jsem tedy až ve druhé polovině sezony. Podařilo se nám postoupit do 2. předkola Evropské ligy, kdy jsme nejprve hráli dvojzápas s NJ Široki Brijeg, přes který jsme přešli, a tam se mi v odvetě podařilo vstřelit branku. Následně jsme narazili na silný Olympique Lyon, na který jsme prostě kvalitativně neměli. Na druhou stranu to byla velká zkušenost a mně se v tom úvodním zápase znovu povedlo vstřelit gól, takže na to samozřejmě vzpomínám rád. Ale vypadli jsme, to znamená, že z toho mám takové rozporuplné pocity.

V lednu roku 2015 jste odešel na půlroční hostování s opcí na přestup do Ružomberoku. V létě 2015 klub uplatnil předkupní právo a podepsal s Vámi kontrakt na jeden a půl roku. Celkem jste za slovenský tým odehrál třicet osm utkání. Jak hodnotíte angažmá v Ružomberoku?

Ano, tehdy jsem v Mladé Boleslavi dostal svolení k tomu, abych si našel nové angažmá. Odešel jsem na hostování do Ružomberoka, který se v tu dobu zachraňoval. Je to tradiční klub s výborným zázemím, ale před tou sezonou nastavil takový úsporný režim a skončilo to posledním místem v polovině sezony. Během jara se tam vybudovalo skvělé mužstvo, vrátil se Marek Sapara, Štefán Zošák, byl tam i Pavol Masaryk... Nám se ta liga tedy podařila zachránit a celkově mi ten půlrok sedl, až mě nakonec pan Fiľo, majitel klubu, v létě z Boleslavi odkoupil. Na angažmá v Ružomberoku budu vzpomínat hrozně rád. Dalo mi to do života strašně moc. Byl jsem poprvé daleko od rodiny a prostředí tam bylo jiné. Člověk se z Prahy najednou objevil v Nízkých Tatrách, kde jsou v blízkosti medvědi. To znamená, že to prostředí, včetně kruté zimy, bylo hodně rozdílné. Na lidi tam ale budu vždycky hrozně rád vzpomínat, strašně mi to tam sedlo. Zůstalo mi tam spoustu kamarádů a vždycky se tam budu rád vracet. Co se týče soutěže, tak je potřeba říct, že slovenská liga měla už v té době horší úroveň, než má ta česká. Byly tam samozřejmě dva nebo tři týmy, které byly konkurence schopné, ale určitě ne tak, aby hrály o přední příčky u nás, to rozhodně ne. Ta kvalita je tam tedy nižší a řekl bych, že teď se ty nůžky rozevírají ještě víc.

V létě 2016 jste se s klubem dohodl na ukončení kontraktu. Proč?

Byla to vzájemná dohoda. Klub chtěl v zásadě zase trochu šetřit peníze a já, řekněme jako cizinec, jsem tam měl nadstandardnější podmínky. To znamená, že z tohoto důvodu to pro ně bylo snazší. A z mého osobního hlediska tam byl důležitý faktor ten, že nám šla dcera po prázdninách do školky, to znamená, že už by za mnou s manželkou nemohly jezdit a bylo by to o mnoho složitější. Můj návrat byla tedy vzájemná dohoda a myslím, že oboustranně výhodná.

Před sezonou 2016/17 jste se vrátil do Česka, kde jste se domluvil na dvouletém kontraktu s Jihlavou. V domácí předehrávce 14. kola proti Zlínu jste prokázal fair play, když jste se za nerozhodného stavu 1:1 přiznal k teči po střele Josefa Hnaníčka, která skončila ve vaší síti. Rozhodčí se domnívali, že šlo o teč hostujícího hráče stojícího v ofsajdu, Vy jste však potvrdil, že jste byl původcem teče a tudíž šlo o regulérní gól. Tato branka se nakonec ukázala jako vítězná pro hosty. Věděl jste hned, že se přiznáte?

Ano, dohodl jsem se v Jihlavě. Měl jsem dobrý pocit z jednání. Na to, jak jsem Jihlavu vnímal, to znamená jako klub, který se většinou pohyboval na dně tabulky, tak jsem byl nadšený z jednání pana Vaculíka a všech v klubu. Ten start byl velmi dobrý. Tehdy si mě vybral trenér Hyb a musím říct, že kvalita tréninků i úroveň kádru byla velmi dobrá. Nám se velice vydařila příprava a první tři ligová kola, kde jsme potrápili Slavii i Plzeň a myslím, že s oběma mužstvy jsme remizovali, pokud se nepletu. Potom ale přišly nějaké porážky, které na mužstvo dolehly a pak už jsme se s tím vezli prakticky celou sezonu. Mě to hrozně mrzelo, měl jsem od toho mnohem větší očekávání a věděl jsem, že to mužstvo na to má. Bohužel se nám to ale nepodařilo. To přiznání k té teči je téma, které se mě bude držet asi celý život. V médiích to vždycky vyznívalo možná trochu jinak, než jak to opravdu bylo. Já ten míč jasně tečoval a myslel jsem, že to všichni vidí a že je to jasné. Najednou jsem ale viděl, že je kolem toho nějaká mela a že to rozhodčí řeší. Seběhli se tam hráči Zlína a já jsem od toho chumlu úplně odběhl. Upřímně, na první dobrou jsem se přiznávat nechtěl a sám bych to ani neinicioval. Nakonec to dospělo k tomu, že rozhodčí Ardeleanu za mnou přišel a řekl mi narovinu: „Tondo, prý to trefilo tebe… Je to pravda?“ Na tohle už jsem samozřejmě nemohl odpovědět jinak, než že to tak opravdu bylo. Takhle to tedy vnímám a i teď bych to udělal stejně.

Po utkání jste toho tedy nelitoval?

Ne. V tu dobu jsem si ani neuvědomoval, že to bylo tak „velké“. Tahle gesta jsem vnímal jako normální věc, protože mi přišlo naopak úplně špatně, kdybych si vymýšlel, že to tak nebylo. Nelitoval jsem tedy a nelituju ani teď. Teď, když ten fotbal vidím i s trochou odstupu a nadhledu, tak jsem za to naopak velmi rád, že to takhle dopadlo a že ta stopa, která za mnou bude, bude spojena právě s tímto.

Pamatujete si, jak na Vaše gesto reagovala kabina včetně trenéra?

Patřil jsem k těm starším a zkušenějším hráčům, takže přímo si to na mě nedovolil nikdo. Na některých klucích jsem ale vnímal, že je to žralo, že jim to nebylo úplně příjemné a že by se asi takhle nezachovali. Upřímně mi to bylo jedno a bylo to u těch, u kterých mě to vlastně ani nemrzelo, protože tam ta kabina v té době nebyla úplně jednotná. Ti, ke kterým jsem měl blíž a přišli mi charakterově správní, mě naopak podpořili. Včetně trenéra, který sice dal do médií trochu jiné prohlášení, a to, že jsem se přiznávat neměl, ale mezi čtyřma očima mě podpořil.

Kariéru jste ukončil v roce 2018, když Vám bylo 31 let. Jaký byl hlavní důvod Vašeho poměrně brzkého konce?

Zrálo to ve mně už delší dobu. Byl jsem hráč, který měl jako každý sportovec nějaké cíle a ambice. Ve chvíli, kdy už jsem si velmi soudně vyhodnotil, že už to na žádnou velkou kariéru nevidím, tak jsem začal přemýšlet, jak dál a měl jsem tu svobodu, že jsem si to mohl rozhodnout sám. To bylo pro mě klíčové. To, že jsem nekončil tak, že budu někde nechtěný, zraněný, nebo už úplně odrovnaný, ale mohl jsem si opravdu říct sám, že teď končím. Věděl jsem, že mě čeká mnohem delší a důležitější část života, na kterou jsem chtěl být připraven. Za mě by další roky, které bych strávil v ligovém fotbale a nebyl třeba už tak platný, byly ztrátou času. Ten krok jsem tedy udělal o trochu dřív, než je asi běžné.

Kdybyste měl vypíchnout nejhezčí zážitek v kariéře, který by to byl?

To je opravdu těžké. Těch momentů je tolik, že nedokážu vypíchnout jeden. Těch úspěchů samozřejmě nebylo tolik, to znamená, že jsem si užíval spíš to, že jsem se prostě mohl živit sportem, což byl vždycky můj sen, a ten jsem si splnil.

Váš stejnojmenný otec byl rovněž fotbalistou. Dostával jste od něj v průběhu kariéry hodně rad?

Ano, můj táta byl taky fotbalista. To znamená, že asi bylo jasné, že se tomu budu věnovat taky. Nebylo jasné, že se tím budu živit, ale ty předpoklady jsem určitě měl. Vypíchnul bych ještě mého dědečka, Ottu Trefného, který byl doktorem u hokejové reprezentace, a ten samozřejmě inklinoval zase trochu víc k hokeji. Na druhou stranu mě ale potom ve fotbale strašně moc podporoval. Oběma tedy patří velké dík. Rady mi táta dával asi spíš v dětství. Jelikož to byl útočník a já obránce, tak to bylo samozřejmě složitější. Většinou jsme se o tom tedy nemohli úplně konstruktivně bavit, spíše jsme měli radost, nebo jsme o tom spolu nemluvili. Nějaká konstruktivní komunikace o výkonech tam tedy nikdy moc nebyla.

Kdo byl na vrcholu kariéry lepší - Vy, nebo táta?

Pravděpodobně táta. Já jsem byl asi komplexnějším hráčem, který se dokázal mnohem více přizpůsobit. Na druhou stranu táta měl lepší předpoklady. Byl to velmi rychlý a gólový útočník, a to se cení asi mnohem víc. Přeci jen je mnohem těžší tvořit, než bořit. Na druhou stranu si myslím, že já jsem měl, nebo stále mám, mnohem větší vůli, a díky tomu si myslím, že jsem tu kariéru měl vlastně lepší než on. Nebo alespoň delší (dodává s úsměvem).

Často se také objevujete na televizních obrazovkách jako fotbalový expert. S kým jste ve studiu nejraději?

V O2 TV Sport jsem někdy před třemi lety dostal dvakrát po sobě příležitost přijít jako host a poté mi byla nabídnuta pravidelná spolupráce. Ze začátku jsem k tomu měl velký respekt, hodnotit výkony kluků, proti kterým jsem třeba ještě hrál. V tom to bylo tedy trochu složitější. Na druhou stranu jsem si pak řekl, že pokud to pojmu nějak konstruktivně a přidám tam něco navíc, to znamená tu zkušenost, tak to bude přínosné jak pro diváky, tak ve finále si myslím, že to ocení i ti hráči, že k sobě chováme vzájemný respekt. Za to jsem tedy rád a baví mě to. A s kým jsem ve studiu nejraději? Těžko říct, každý z kluků má něco. Možná bych vypíchnul Kubu Podaného a Zdeňka Folprechta. Jsme podobná generace, trochu na jedné vlně. Paradoxně jediné, co tomu škodí, je to, že se někdy možná až moc často shodneme v tom pohledu na ty situace. Možná by stálo za to, aby tam naopak někdy vznikl nějaký konflikt. To ale musí být přirozeně a určitě nesmíme tlačit na pilu.