ROZHOVOR s Janem Vošahlíkem: Měl jsem na stole smlouvu ze Sparty

Momentálně děláte kapitána v jabloneckém béčku. Plánujete zde setrvat i pro nadcházející sezonu?

Určitě zůstanu v Jablonci. Na nějaké změny už asi nemám věk (směje se).

Jak si rozumíte s mladými kluky, nejen na hřišti, ale i v kabině?

Na hřišti i v kabině úplně v pohodě. Snažím se jim předat zkušenosti a pomoct jim v přechodu z dorostu do dospělého fotbalu. V minulých sezonách nás starších bylo víc, teď už jsme jen dva.

Ten druhý je právě sedmatřicetiletý ostřílený útočník Jaroslav Diviš. Jste Vy dva Ti, kteří mají v mužstvu největší slovo?

Určitě to tak je a mělo by být. Když je něco špatně, tak je na nás, abychom to ukočírovali.

Svoji fotbalovou kariéru jste začal v Příbrami, odkud jste ve třinácti letech odešel do Slavie Praha. Z té jste se ale krátce na to znovu vrátil do Příbrami. Mrzelo Vás tehdy, že Vám to v Praze příliš nevyšlo?

Určitě bych neřekl, že by mi to nevyšlo. Vyhrávali jsme všechno, co se dalo. Měli jsme neskutečný tým – Pekhart, Necid, Vácha, Dostál, Já, Berkovec… Je neskutečné, kolik z nás se z jednoho týmu dostalo do velkého fotbalu. Když se pak ale mělo zaplatit pár set tisíc za přestup, tak se Slavii nechtělo. Poté už jsem dokonce měl na stole smlouvu ze Sparty, ale vložil se do toho pan Starka a řekl mi, ať se vrátím domů.

V Příbrami jste prošel celou mládežnickou kariérou a v létě roku 2005 jste byl ve věku šestnácti let zařazen na soupisku A-týmu mateřského klubu. Pamatujete si na ten moment, kdy jste se dozvěděl, že jdete do "áčka"?

Úplně přesně (směje se). Šel jsem normálně na trénink s dorostem, když vtom na mě z okna trenér dorostu, pan Barat, zavolal: „Dolů nechoď, dnes jdeš s áčkem.“ Takže jsem ani neměl čas nad něčím přemýšlet.

Na hrací plochu jste se poprvé dostal 20. listopadu 2005 v rámci 13. kola, kdy jste jako střídající hráč přihlížel k porážce 0:1 od Baníku Most. Byl jste před nástupem na hřiště nervózní?

Spíš než nervózní jsem byl vykulený. Najednou jsem jel na zápas s těmi, kterým jsem podával balóny jako malý. Otepka, Pařízek, Mácha a další. A na těch několik minut jsem hrál na Jirku Novotného. Nervózní jsem ale nebyl.

V sezoně 2006/07 jste již nastupoval pravidelně, čemuž pomohla i Vaše premiérová ligová branka hned v 1. kole soutěže. V 89. minutě jste vyrovnal na konečných 1:1 v domácím zápase proti Viktorii Plzeň. Snová premiérová trefa?

Ten pocit byl neskutečný. Ruda Otepka střílel a odražená střela šla ke mně. Podrážkou jsem si zastavil balón a z nějakých dvanácti metrů prostřelil gólmana. A pak výbuch radosti.

V zimě jste přestoupil do Jablonce, v jarní části sezony jste ale v novém působišti odehrál pouze pět utkání, a tak jste následně hostoval v Čáslavi a Bohemians Praha. V ročníku 2009/10 už jste byl jedním ze základních kamenů sestavy trenéra Františka Komňackého. Odehrál jste dvacet dva zápasů a vstřelil jste tři branky, čímž jste pomohl svému týmu ke druhému místu v tehdejší Gambrinus lize. I v následujících dvou sezonách jste byl členem základní nebo širší sestavy klubu a v prvním utkání třetího předkola Evropské ligy 2013/14 jste jednou skóroval proti norskému týmu Strømsgodset IF. Jablonec vyhrál 2:1. S týmem na severu Čech jste vyhrál také Superpohár. Bylo to nejhezčí období kariéry?

Přestoupil jsem v zimě s tím, že sezonu dohraju v Příbrami. Tenkrát si ale Adam Hloušek na soustředění zlomil nohu, a když jsem po jednom z tréninků přišel do kabiny, volal mi pan Kuka: „Zabal si věci, za hodinu odjíždíme do Jablonce.“ Musím říct, že do sestavy Jablonce mi hodně pomohlo hostování v Bohemians. To byla taky skvělá sezona. Nikdo nám nevěřil a my se zachránili asi pět kol před koncem. A v Jablonci se utvořil skvělý tým a všechno šlapalo.

Měl na tom zásluhu i trenér Komňacký, který Vám dal důvěru?

Asi ano. Hrál jsem v útoku s Davidem Lafatou a myslím, že jsme si rozuměli. Pak přišel Tomáš Pekhart a já se stěhoval na kraj zálohy.

V červenci 2012 Vás získala Slavia v čele s novým trenérem Petrem Radou na roční hostování. Ihned po svém příchodu jste zazářil v přípravě, ale v základní sestavě pro 1. kolo Gambrinus ligy jste se neobjevil. Byl jste tehdy naštvaný?

Vůbec ne. Trenér Rada se se mnou bavil. Řekl mi to den do zápasu a já to vzal úplně v pohodě.

Slavia v poločase prohrávala 0:3 s Jihlavou a Vy jste šel na hřiště v 53. minutě. Dvěma góly jste nakonec pomohl ke konečné remíze 3:3. Ukázal jste tím Petru Radovi, že při výběru sestavy chyboval?

Určitě ne, že chyboval, ale asi to, že chci hrát v základu.

Po skončení sezony jste se vrátil do Jablonce, po podzimní části sezony 2013/14 jste ale přestoupil zpátky do Slavie. V mužstvu jste podepsal smlouvu na dva a půl roku s následnou roční opcí, většinu času jste ale chodil po hostování. Právě jedno z hostování bylo v kazažském klubu Šachter Karagandy FK. Jak se Vám žilo v Kazachstánu?

Já se do Jablonce tenkrát vracet nechtěl, sezona ve Slavii nebyla špatná. Chtěl jsem zůstat v Edenu, nebo jít jinou cestou. Musel jsem se ale vrátit, měl jsem tam smlouvu a trenér Skuhravý o mě stál. Pak ve Slavii po vyhraném zápase skončil trenér Koubek, to jsem dodnes nepochopil. Přišel Pastor a měli jsme štěstí, že jsme nespadli. Pak pan trenér Beránek, který měl jiné hráče a já odešel. Kazachstán bylo takové dobrodružství. Po těch všech věcech, na které jste zvyklí, najednou přišlo něco jiného. Ale dalo mi to hodně. Dnes si víc vážím věcí, které mámě běžně dostupné a naučil jsem se tam jak anglicky, tak rusky. O nějakém velkém životě se ale mluvit nedalo (směje se). Když tam přiletěla manželka se synem, tak se během hodiny chtěla otočit a letět zpátky domů.

Vaše další zahraniční angažmá byla v maďarském Mezőkövesdi SE, kde jste však odehrál pouze šest soutěžních utkání a řeckém Kavala, kde jste odehrál půl sezony. Proč byla obě angažmá tak krátká?

Do Maďarska jsem přišel někdy po třetím kole a příležitostí jsem moc nedostal. V zimě jsem byl v úplně jiné formě, ale odešel trenér, který si mě přivedl. Nový trenér si přivedl svého útočníka, a tak jsem smlouvu ukončil a odešel do Teplic. Teplice, jak mně, tak manželce, zůstaly v srdci. Až na konec. V Řecku jsem po té půlsezoně měl nejvíce gólů i asistencí v týmu a v poháru jsme doma porazili OFI Krétu 2:0. To nikdo nečekal. Bohužel, venku jsme dostali 4:0. Jenže tam byly jiné problémy. Nechtělo se jim platit. Vše bylo „avrio“ (zítra), a tak jsem za nimi pak přišel, že jedu domů a už se nevrátím.

Prošel jste i všemi mládežnickými reprezentacemi od U16 po U21. Měl jste někdy ambice i na seniorskou reprezentaci?

Ambice jsem měl. Dokonce jsem měl mít před přípravným turnajem připravený pas, kdyby náhodou někdo vypadl. Pak ale přišel, podle mě zlomový moment, kdy zbývalo čtrnáct dní do Mistrovství Evropy do 21 let v Dánsku a já jsem si ze zápasu se Slavií, ve kterém o nic nešlo, odnesl přetrhané vazy v kotníku a nikam jsem nejel.

Zahrál jste si ale například na Mistrovství Evropy U17 z roku 2006, ze kterého jste si odvezl stříbrnou medaili. Jak na to vzpomínáte?

To byl takový první stupínek úspěchů v reprezentaci. Byl to skvělý turnaj. Prošli jsme přes Německo, Belgii, v semifinále myslím přes Španělsko a ve finále prohráli s Ruskem na penalty. Pak vzpomínám ještě na třetí místo na Mistrovství Evropy U19 v Česku, kdy jsme vypadli s Německem gólem ve 118. minutě a pak na Mistrovství U20 v Egyptě. Na ty turnaje se vzpomíná hezky.