ROZHOVOR s Lukášem Zoubelem: Jako rodilému Ústečákovi mi vyloženě vadí, že město se sto tisíci obyvateli nehraje minimálně druhou ligu

Jste odchovancem klubu FK Český Lev Neštěmice. Pamatujete si na své první krůčky?

Pamatuji si, že k fotbalu mě přivedli rodiče, a to právě do FK Český Lev Neštěmice. Paradox je, že ze začátku mě to až tolik nebavilo a chtěl jsem skončit. Táta mě ale přesvědčil, ať to ještě zkusím. No, a vidíte sami. Hraji do třiceti sedmi a fotbal je mou celoživotní láskou a vášní.

Z Neštěmic jste v roce 1999 ve svých 14 letech přestoupil do Teplic. Pamatujete si, jak na to reagovala rodina?

Přestup do Teplic byl jak pro mě, tak pro rodinu velká událost, změna, posun. A určitě i obětování, protože semnou děda každý den jezdil vlakem na tréninky. Celá rodina při mně stála, obětovala se a já jsem jí za to moc vděčný.

V týmu sídlícím na severu Čech jste se propracoval až do A-týmu. Na jaké období z procházení mládežnickými kategoriemi vzpomínáte nejraději?

Nejraději vzpomínám na první roky v Teplicích, kdy jsem se opravdu hodně prosazoval střelecky. Postupem času už to taková sláva nebyla, ale začátky byly asi nejlepší.

V roce 2006 jste odešel hostovat do Ústí nad Labem a následně do Kladna. Které z těchto dvou angažmá pro Vás bylo přínosnější?

Přínosnějši bylo asi to kladenské. V Ústí jsem hrál jen půl roku, ukázal se, že trochu kopat umím a na to konto si mě vytáhl pan Kotal do Kladna, kde jsem působil dvě sezony a poprvé si vyzkoušel první ligu.

V roce 2009 jste se vrátil zpět do Teplic a začal konečně pravidelně nastupovat za A-tým. Byla to odměna za roky poctivé práce a trpělivosti?

Návrat do Teplic byl odměnou za práci na Kladně, kde jsem pravidelně hrál. Ze začátku jsem v Teplicích dostával dost prostoru, ale nedokázal jsem naplnit jak svá očekávání, tak i očekávání klubu. Čekal jsem od angažmá v Teplicích více. Hlavně od sebe. Ucítil jsem, že potřebuji změnu a vydal se na přestup do Jablonce.

Právě s Jabloncem jste v roce 2012 podepsal smlouvu a 17. května 2013 jste se severočeským týmem vyhrál Pohár České Pošty, tedy dnešní MOL Cup, když jste v penaltovém rozstřelu porazili Mladou Boleslav. Vy jste do utkání naskočil v 77. minutě za stavu 2:1 pro soupeře. Byl jste před nástupem na hřiště nervózní?

Ten zápas si pamatuji. Prohrávali jsme, Honza Kopic v závěru srovnal a na penalty jsme vyhráli. O to víc jsme si pak užívali zisk trofeje, jelikož jsme zápas zvrátili až ke konci utkání.

V penaltovém rozstřelu se na Vás nedostalo. Byl jste rád, nebo Vás mrzelo, že jste k triumfu nemohl přispět proměněným pokutovým kopem?

Penalty jsou vždy loterie, takže mi ani nevadilo, že se na mě nedostalo. Pamatuji si, že to byly opravdu velké nervy.

S Jabloncem jste si v sezoně 2013/14 zahrál kvalifikaci o Evropskou ligu. Jak jste si zápasy užíval?

Jsou to vlastně má jediná pohárová utkání. První jsme sehráli s norským Strømsgodsetem, kde jsem hrál. Pak jsme dostali Betis, který byl nad naše síly. Do zápasu ve Španělsku jsem nenaskočil, ale i tak to byl zážitek.

První sezona vítězství v poháru, druhá účast v Evropské lize... Přestup do Jablonce byla trefa do černého, nebo ne?

Ano, přestup do Jablonce musím brát kariérově jako nejúspěšnější. Cítil jsem se zde velmi dobře.

V Jablonci Vám skončila smlouva na konci roku 2014 a klub ji s Vámi neprodloužil. Jaký byl hlavní důvod?

Bohužel jsem doplatil na delší zranění. V tu dobu se týmu nedařilo, a tak se Jablonec rozhodl pro změnu strategie a začal tvořit známé jablonecké „galacticos“. Obměna kádru byla veliká a dopadlo to i na mě.

Na testy Vás pozvalo Brno, se kterým jste následně podepsal smlouvu. Odehrál jste zde dvě sezony, ve kterých jste vstřelil tři branky. Jak hodnotíte brněnské angažmá?

Do Brna jsem přicházel po operaci křížového vazu. Zbrojovka mi dala šanci si znovu zahrát první ligu, za což jsem jí moc vděčný. Začátek a konec byl snový, když jsme s panem Kotalem obsadili šesté místo. Vinou zranění jsem toho tolik neodehrál, ale angažmá v Brně se mi moc líbilo. Bohužel si ale pak pan Bartoněk vyhodnotil, že nehrajeme dost atraktivní fotbal a po šestém místě zcela přebudoval kádr, a nakonec to skončilo sestupem Brna do druhé ligy. Cítím, že z brněnského angažmá se sportovně dalo vytáhnout více. Bohužel jsem v té době laboroval s dost zraněními.

Poté jste se přesunul do Jihlavy, kde jste sezon odehrál šest. Byla zde i jedna zastávka na Žižkově, a to v sezoně 2020/21. Co Vás přilákalo na jednu sezonu do Prahy?

Samozřejmě jsem chtěl i tuto sezonu hrát za Vysočinu, ale objevily se nějaké finanční potíže klubu a já, jako hráč s větší výplatou, jsem v tu chvíli byl pro Vysočinu poměrně nákladný. Dohodli jsme se tedy na ukončení spolupráce, ale hned po skončení sezony jsem se do Jihlavy vrátil.

Uplynulá sezona byla v Jihlavě Vaše poslední. Bylo těžké se rozloučit?

Ano, to rozhodnutí bylo velmi těžké. Vysočinu beru jako svůj druhý domov, ale člověk tak nějak sám v sobě pozná, kdy je čas něco ukončit. Jak se říká, jedny dveře se zavírají, druhé otevírají. Dostal jsem nabídku z Ústí a celé mi to najednou dávalo smysl. I kvůli rodině, ambicím klubu a i jako rodilému Ústečákovi mi vyloženě vadí, že město se sto tisíci obyvateli nehraje minimálně druhou ligu. Všichni v Jihlavě moje rozhodnutí vrátit se domů chválí a respektují ho a já bych jim chtěl ještě jednou ze srdce poděkovat za podporu a spolupráci po celých šest let.

Co si od angažmá v Ústí slibujete?

Slibuji si, že jako tým uděláme dobrou partu a hned od začátku si půjdeme za naším cílem. Ten nemůže být jiný než postup zpět do druhé ligy. Je to výzva, ale moc se na to těším.