ROZHOVOR s Ondřejem Bírem: Malému fotbalu jsem obětoval kariéru v tom velkém

Začněme nejprve velkým fotbalem. Momentálně kopete A třídu Ústeckého kraje za Ervěnice - Jirkov, se kterými jste v této sezoně skončili v tabulce na jedenácté příčce. Zklamání?

Zklamání určitě ne. Naopak jsme splnili cíl, který jsme si po hrůzostrašném podzimu dali, tedy záchranu v soutěži. Já naskočil až do jara, takže i osobně jsem spokojen.

V předposledním zápase sezony jste proti Roudnici obdržel červenou kartu. Co jste provedl?

O nic už v tom utkání nešlo a nelíbilo se mi, jakou z toho páni rozhodčí dělali komedii. Zejména první asistent si nejspíš léčil nějaký mindrák, tak jsem mu to řekl a přiznávám, že mi uletělo i sprosté slůvko.

Budete zde chtít setrvat i pro nadcházející sezonu?

Vypadá to, že zůstanu. Nějaké nabídky mám, ale jsem zde spokojený a nemám zaječí úmysly.

Fotbalovou kariéru jste odstartoval v rodném Mostě, odkud jste pak jako mladší dorostenec přestoupil do Sparty. Pamatujete si reakci rodiny na tento "hvězdný" přestup?

Táta, jakožto dlouholetý fanoušek Sparty, byl nadšený a mamka měla přeci jen trochu strach, jak to v Praze zvládnu.

Za sparťanský B-tým jste nastoupil poprvé v létě 2005. Jak na toto období vzpomínáte?

Vzpomínám na tu dobu moc rád, dařilo se mi a byl jsem i kapitán. Každý tam musel bojovat o své místo na slunci a pro mě to byla obrovská škola.

V roce 2007 jste absolvoval letní přípravu s A-týmem Sparty. Stihl jste si tam s někým za tu dobu vytvořit nějaké kamarádské vztahy?

Neřekl bych, že úplně nadstandardní vztahy, ale většina kluků mě mezi sebe vzala bez problémů. A že tam v té době byly nějaké hráčské kapacity.

Mrzí Vás, že jste se ale jinak ve sparťanském áčku příliš neprosadil?

Mrzí mě to zejména z toho důvodu, že jsem to nemohl sám ovlivnit, jelikož mě na soustředění v Rakousku píchlo v třísle a bylo po šancích. Do té doby to z mého  pohledu i z rozhovorů s trenérem nevypadalo vůbec zle.

Na svém kontě máte ale i přesto tři prvoligové starty, a to v dresu Českých Budějovic. Jaký to byl pocit, když jste poprvé nastupoval v nejvyšší soutěži?

Všechno se to seběhlo strašně rychle. Najednou jsem byl v Budějovicích, za tři dny nás čekala Slavia a já šel hned do základu. Vlastně jsem ani nestihl být nervózní. Samozřejmě na ten moment nikdy nezapomenu, byl to krásný zážitek.

V sezoně 2009/10 jste hrál v barvách Slezského FC, dnešní Opavy, který z druhé nejvyšší soutěže nakonec sestoupil. Vzpomínáte si na ten moment, když jste zjistili, že už je jasné, že jdete dolů?

Jasno tehdy bylo až po posledním utkání ve Vlašimi. Samozřejmě to bylo velké zklamání, do Opavy patří první nebo druhá liga, její fanoušci si to zaslouží.

Pojďme k malému fotbalu. Od roku 2015 nastupujete v DRFG superlize malého fotbalu za tým Mostu na pozici brankáře. Ve velkém fotbale záložník, v malém brankář. Jakto?

Vzniklo to někdy v roce 2006, když jsme s kamarády hráli za Gamblers Most. Vypadl nám tehdy brankář, a jelikož mě to už odmala celkem táhlo do brány, tak jsme si řekli, že to zkusíme. A funguje to dodnes.

Jakožto brankář a kapitán v jedné osobě jste momentálně vyhrál s Mostem Superfinále malého fotbalu, když jste porazili Partyzan Příbram 4:3 po penaltách. Splněný sen?

Neřekl bych splněný sen, ale byl to poslední dílek do mé titulové sbírky. Čekal jsem na tenhle titul vlastně od vzniku Superligy malého fotbalu, a jelikož věk nezastavím, tak už by těch šancí asi tolik nebylo.

Jaké jste měl pocity před penaltovým rozstřelem? Strach? Natěšenost? Nervozita?

Já jsem si ten zápas strašně užíval a v mém věku už nervozitou netrpím. Přeci jen už jsem hrál hodně takto důležitých nebo ještě důležitějších zápasů. Těšil jsem se a věřil, že to dobře dopadne.

Jednu penaltu jste chytil. Nejdůležitější zákrok v kariéře?

To ne, jednoduše jsem měl štěstí. Tím, že jsem ji chytil, tak to byl samozřejmě důležitý zákrok, ale výš řadím svůj výkon ve finále MS 2017 v Tunisku proti Mexiku. To bych označil asi za životní.

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že asi nebudete hrát jako Jarda Jágr do padesáti. Tak do kolika to tedy vidíte?

Dokud uvidím, že mám týmu a reprezentaci pořád co dát a dokud o mě trenéři v reprezentaci budou stát. Neumím říct reprezentaci ne, tak mi tu kariéru asi budou muset ukončit oni (dodává s úsměvem).

Jednoduchá otázka na závěr - velký, nebo malý fotbal?

Malému fotbalu jsem v podstatě obětoval kariéru v tom velkém. Leckdo si u toho ťuká na čelo, ale malý fotbal mi dal nejen velké úspěchy, ale také jsem díky němu mohl poznat spoustu kamarádů na celý život. Stejně tak mám díky němu zážitky na celý život, o kterých budu vyprávět své dceři, takže za mě určitě malý fotbal je to, co mě naplňuje.