ROZHOVOR s Davidem Bičíkem: Na Spartě jsem před Vánoci dostal výpověď

Od září roku 2020 jste registrován v Černolicích hrajících B třídu. Hrajete stále?

Ano, jsem stále registrován v Černolicích, na podzim jsem ale nezasáhnul do jediného zápasu. Mám za sebou dvě operace levého kolene, v srpnu a v listopadu. Doufám, že se na jaro dám do pořádku a ještě si zahraju.

Pokud se nepletu, nastupoval jste nezvykle na pozici útočníka a poměrně se Vám dařilo. Nebyla to chyba, strávit kariéru mezi třemi tyčemi?

Chyba to rozhodně nebyla, doufám (směje se). Neznamená to, že když se mi v I.B třídě daří a dal jsem minulý rok přes 20 gólů, tak bych v jiné soutěži ve střílení branek pokračoval. Hlavně bych musel začít běhat, což s mým špatným levým kolenem už moc nejde.

Co Vám momentálně bere nejvíce času?

No, zajímavá otázka. Momentálně se snažím rehabilitovat koleno a naposilovat svaly na té operované noze, ať jsem co nejdříve v pořádku. Zároveň se ohlížím po práci, ať už ve fotbale, nebo třeba i mimo něj, protože jsem dostal na Spartě před Vánoci vypověď.

Pokud se nemýlím, v lize jste debutoval v březnu roku 2004, když jste v derby se Slavií nahradil vyloučeného Petra Koubu a podařilo se Vám udržet čisté konto. Debut snů?

Myslím, že lepší debut jsem si nemohl představovat ani v těch nejdivočejších snech. Derby pražských S, já, odchovanec Sparty, první start v lize, čisté konto a výhra. Něco neskutečného a životní sen.

Podobný kousek se Vám povedl ještě jednou, tentokrát ve finále Poháru ČMFS, kdy jste nahradil vyloučeného Jaromíra Blažka a pomohl jste k zisku trofeje. I přesto jste ale už moc příležitostí nedostal a odešel jste na hostování do Plzně. Mrzelo Vás to, když se Vám takhle dařilo?

Rozhodně nemrzelo. V tu chvíli jsem neměl kvalitu jako Bláža (Jaromír Blažek) nebo Koubis (Petr Kouba). Oba zkušení gólmani, reprezentanti a obrovské osobnosti. Já byl mladý cucák, co potřeboval sbírat zkušenosti, takže to pro mě byl ideální krok, jít někam na hostování a otrkat se.

V roce 2008 Vám ve Spartě vypršela smlouva a odešel jste do Slovanu Bratislava, se kterým jste v sezoně 2008/09 získal titul. Stejnou trofej jste vyhrál i ve svém dalším působišti, Liberci, v sezoně 2011/12. Jakého z titulů si ceníte více?

Obou si vážím stejně. V Bratislavě to byl pro Slovan titul po deseti letech, takže veliká sláva. V Liberci s námi nikdo nepočítal, my jsme ale hráli ofenzivní atraktivní fotbal a vyvrcholilo to v posledním ligovém kole proti Plzni, kdy jsme si to rozdali o titul a zvládli poslední zápas sezony, což bylo neskutečné. Oba tituly tedy řadím na stejnou úroveň a obou si velmi vážím.

V roce 2013 jste odešel do Turecka, ve kterém jste s týmem Mersin Idmanyurdu sestoupil do druhé ligy. Před chvílí titul, a najednou sestup. Jak jste to prožíval?

V Mersinu bylo bohužel více problémů, třeba finanční situace, kdy nikdo z hráčů ani realizačního týmu nedostal několik měsíců peníze. Měnili se tam kvůli tomu trenéři i hráči. Tím bohužel odešla i kvalita. Já sestup nikdy nezažil, jelikož jsem tam nebyl do konce. Dal jsem výpověď právě z neplnění závazků ze strany klubu, stejně, jako spousta dalších hráčů.

V utkání s Galatasaray Istanbul jste si vykloubil prst v souboji s Didierem Drogbou. Jak vzpomínáte na střetnutí s takovou legendou? Řekli jste si třeba něco?

Drogba na mě šel sám a více si předkopl míč, takže jsem vyběhl proti němu a skočil mu pod nohy. On šel do skluzu nohama napřed, takže to dopadlo tak, že mi jeden prst vykloubil a druhý zlomil, což jsem zjistil až za měsíc v Česku. Hned jsem věděl, že je zle. Sundal jsem si rukavici a prst byl v pravého úhlu. Právě Drogba začal ihned křičet a volat na naše doktory. Než však doběhli, tak jsem si prst vrátil zpět, zatejpoval a šel dál chytat. Několikrát se mi během utkání i po něm omlouval a pak mi poslal přes jednoho mého spoluhráče podepsaný dres, takže nakonec pěkná trofej.

Vaše poslední angažmá bylo ve Spartě, kde jste zaznamenal i skvělé tažení Evropskou ligou, které skončilo ve čtvrtfinále. Považujete to za největší úspěch kariéry?

Jednoznačně to považuju za jeden z největších úspěchů v kariéře. Hráli jsme a zvládali velké zápasy na půdě nejlepších evropských klubů. Bylo to něco neskutečného a veliký zážitek.

Největší kamarád, kterého jste poznal během kariéry?

Těžko se mi bude jmenovat jeden. Troufnu si o sobě říct, že jsem docela přátelský a vídám se se spoustou hráčů, které jsem potkal na počátku i v průběhu kariéry. Je jich ohromné množství a se všemi si mám vždy co říct. Nejlepší kamarády mám ale asi mimo fotbal.

Jaký byl Váš vzor, když jste byl malý a proč?

Těch vzorů jsem měl víc. Začalo to asi Honzou Stejskalem a pak to byl Peter Smeichel a Van der Saar. V době, kdy jsem začal občas chodit na tréninky A-týmu Sparty a pak se tam přesunul, tak mě ale jednoznačně nejvíc ovlivnili kolegové v brance - Jarda Blažek a Petr Kouba. Vidět je denně na tréninku, jak řeší různé situace, střely a nájezdy, byla největší škola, kterou jsem mohl mít. A samozřejmě i to, jak se chovali mimo hřiště.

Je něco, co byste chtěl na závěr čtenářům, fanouškům nebo komukoliv jinému vzkázat?

Tím, že akorát začal nový rok, tak všem čtenářům přeju hlavně co nejvíce zdraví pro ně i jejich blízké, to je nejdůležitejší. A ještě, ať v lidech zůstane slušnost a ohleduplnost vůči druhým.