MSD "D": Rozhovor s hráčem 27. kola Danielem Poulem

Danieli, v posledním zápase jste doma vysoko porazili Napajedla, předtím jasně Otrokovice. Čím podle Vás je, že jste na jaře o tolik úspěšnější než na podzim?

V posledních zápasech jsme začali hrát víc po zemi a přináší to jak lepší herní projev a body, tak i kvalitnější individuální výkony. Máme dobré a zkušené hráče, tak bychom toho měli využívat co nejvíce. Jinak si myslím, že nenastal nějaký zásadní převrat, kterým bychom se výrazně zlepšili. Možná jsme teď našli sestavu, které se daří a rozumí si. Ve zmiňovaných zápasech nám vyšly začátky zápasů, a když v úvodních minutách vedeme, je to pro nás velká výhoda. Přijde mi, že už jsme konečně klidnější při zakončení a jsme produktivnější oproti podzimním zápasům. Věřím, že jsme se nevystříleli a ve zbývajících třech utkáních dokážeme navázat na dobré výkony a budeme bodovat.

Po podzimu jste měli záchranářské starosti. Připouštěl jste si je? Jak jste situaci vnímal?

Připouštěl, ale dlouho jen jako hráč sedící na střídačce. A to je často horší, než když je hráč na hřišti, protože nemůže nijak pomoct. Nebral jsem tuto situaci lehkovážně, ale byl jsem přesvědčený, že přijde doba, kdy se herně zvedneme a získáme body potřebné k záchraně. Jsem rád, že jsme to zvládli a nemusíme se obávat ve zbývajících zápasech.

Popište nám konec v dorostu v Jihlavě a přesun na pozici asistenta trenéra Davida Oulehly, který je nyní šéftrenérem SCM v Jablonci.

Po vydařeném konci sezóny s ročníkem 1994 měl David pravomoc složit si svůj vlastní realizační tým pro další ročník staršího dorostu. Vybral si svého dlouholetého asistenta Bronislava Bruzla a oslovil také mě. Všechno jsem si v hlavě srovnal a kývl na nabídku trénovat. Tato příležitost mě moc potěšila a i přes lehkou nervozitu jsem se neskutečně těšil. Velká výhoda byla v tom, že jsem si nemusel zvykat na nové lidi a prostředí, protože tým byl složen z mých dosavadních spoluhráčů. Byl jsem tedy takovou spojkou mezi kabinou a trenéry a spolupráce fungovala velmi dobře. Kluci s mým přesunem do realizačního týmu neměli žádný problém a můj vztah se všemi v kabině zůstal nadále výborný a bezproblémový a jejich přístupu si vážím. Nechtěl jsem se vzdát role hráče, a tak mým požadavkem bylo, abych se mohl každodenně zapojovat do tréninkového procesu s klukama. Za těch 8 let v Jihlavě každodenního trénování nešlo přestat ze dne na den a já ani nechtěl. Vedení souhlasilo a já byl šťastný, protože jsem se mohl dál udržovat v dobré kondici. Zažili jsme vydařený ligový rok a dosáhli jednoho z nejlepších výsledku v historii klubu. Vedení klubu a především Davidu Oulehlovi a panu Bruzlovi patří velké poděkování za to, jakou jsem od nich měl podporu, a dali mi šanci učit se po jejich boku. Byla to skvělá zkušenost a strašně rád na toto období vzpomínám. Davidovi moc fandím a v Jablonci mu přeji jen to nejlepší.

Jaká to pro Vás byla zkušenost stát se ze dne na den z hráče trenérem?

Už delší dobu jsem měl představu, že bych se jednou rád stal trenérem. Vzhledem k tomu, že jsem společně se stejně starými kluky studoval trenérskou licenci v rámci střední školy, nebyl ten skok tak značný. Úplně první moje trenérské kroky vedly k mladším přípravkám, kde jsem byl asistentem u pana Novického. Poté jsem byl u staršího dorostu U19, jak už bylo zmíněno. K tomu každý rok jezdím trénovat na kemp Michala Veselého. Letos bude třetí ročník a místa už jsou obsazená, takže se moc těším. Na kempu je náročná organizace, ale vždy je velmi dobrá. Je super, že Míša má chuť pořádat soustředění pro malé fotbalisty. Dokázal toho dost a kluci k němu vzhlížejí, což je důležité.

Z pozice trenéra vidím fotbal zase z jiného úhlu a je prospěšné, když člověk vidí věci i z druhé strany. Mohl jsem si vyzkoušet, jestli mě bude trénování bavit a dokázal si, že právě to je moje cesta. Musím uznat, že práce trenéra je krásná. 

Proč jste z jihlavského dorostu šel ještě coby dorostenec hrát nejdříve za Žirovnici?

 V Žirovnici byl trenér Leoš Mitas, a ten si mě vyhlédl. Dal mi šanci v dospělém fotbalu a jsem mu za to vděčný, protože mě připravil a nastartoval. Jeho neobyčejné rady pro mne byly podstatné. Navíc si mě potom vytáhl i do Pelhřimova. Mrzelo mě, když z Pelhřimova odešel zpět do Žirovnice.

Hrál jste vždy střed zálohy, nebo i jiné posty? Na kterém se Vám nejvíce líbilo a proč?

Za svoji fotbalovou kariéru jsem prošel všemi posty. Začínal jsem na postu krajního záložníka a poté jsem se přes útok a střed zálohy dostal na pozici krajního obránce nebo stopera. Každý post má svoje klady a ať už jsem hrál kdekoliv, pokaždé mě to tam bavilo. Nyní nastupuji na postu středního defenzivního záložníka a cítím se zde nejlépe.

Studujete pedagogiku na vysoké škole v Českých Budějovicích. Obory tělesná výchova a zeměpis. To Vás zaujala výchova mládeže při Vaší trenérské štaci natolik, že chcete v budoucnu pracovat ve školství? Nebo co Vás k tomu motivovalo?

Přesně tak. Už když jsem byl na základní škole, líbilo se mi, jak pracoval pan Tvarůžek. Byl naším trenérem a zároveň třídním učitelem. Říkal jsem si, že podobné zaměstnání by mě bavilo a po maturitě jsem chtěl na vysokou školu. Tu v Českých Budějovicích mi doporučila moje sestra Nikola, která studuje sice jiné obory, ale na této škole. Tělesná výchova pro mě byla jasná volba a k tomu jsem se po několika konzultacích, mimo jiné i s panem Tvarůžkem, rozhodl pro zeměpis.

Na co nejraději ve fotbale vzpomínáte? Na které období a proč?

Je toho moc. Rodina mě obrovsky podporovala, jezdili se mnou na zápasy, trávili jsme víkendy sportem. Nika volejbal, já fotbal. Zažili jsme mimořádné zážitky. Za to jsem své rodině vděčný a nikdy jim to nezapomenu. Nejhezčí období bylo v Jihlavě ve starším dorostu i ve škole, kde jsme vytvořili vynikající partu, která táhla za jeden provaz. Na tuhle éru rád často vzpomínám a klidně bych ji hned vrátil. Pořád jsem ale s klukama v kontaktu a třeba se jako hráči nebo trenéři zase někde potkáme, to bych si moc přál. Všechny roky v Jihlavě ale byly krásné. Dále v dobrém vzpomínám na Žirovnici, kde mě ještě jako dorostence dospělá kabina vzala velmi dobře. S radostí vzpomínám i na kemp Petra Čecha, kde jsem měl možnost potkat mého velkého oblíbence.