FOTOSERIÁL: Ligové fanynky objektivem fotografa Antonína Vydry

Antonína jeho záliba zavedla nejprve na utkání českých profesionálních soutěží, později až za hranice k našim německým sousedům, kde fotí bundesligové zápasy.

Nezanevřel ani na amatérské soutěže v okolí svého bydliště, ze kterých nám pravidelně posílá mraky zajímavých záběrů. Rakovnického fotografa jsme se zeptali, jak se k focení profesionálního fotbalu dostal nebo jaký je rozdíl oproti focení fotbalu výkonnostního. Rozhovor s Antonínem Vydrou udělal náš redaktor Tomáš Pešek.

Jak vypadaly začátky s focením fotbalových zápasů?

První focení bylo s malým foťákem, takže fotky čistě zápasové nebyly ani tak kvalitní. Po zápasech jsme ale čekali s Tomem (syn - pozn. red.) na hráče, a to byl ten hlavní důvod. Zjišťoval jsem stadiony, kam jsme mohli jezdit a po zápasech se i setkat s hráči. Ze začátku jsme jezdili na Spartu, kam jsem jezdil i jako malý nebo na Duklu. Kupovali jsme si lístky do předních řad, abychom mohli fotit. Po zápasech jsme se setkali s hráči, ochranka s tím vůbec neměla problém, i sami hráči byli velice ochotní. Toma to chytlo a mě také bavilo dělat a sbírat mu fotky.

Co vás přimělo k tomu, že budete fotit i utkání v nejvyšší české soutěži?

Na Spartě jsem se seznámil s jednou fotografkou, co Spartu fotila a řekl jsem si, že bych také chtěl být jednou na jejím místě a fotit za lajnou. Spřátelil jsem se s Tomášem Malým a poprosil ho, jestli by se nezeptal dál, abych mohl fotit. On že se poptá, že to je jen pro profesionály, ale slíbil mi 1-2 zápasy. Dále se díky němu podíval Tom i do kabiny Sparty. Poté jsem otevřel stránky ostatních klubů, našel si kontakty a obepsal je, že začínám s focením a jestli bych nemohl fotit jejich zápasy. Překvapila mě pozitivní odevza. Z Plzně neměli žádný problém, to samé Dukla. V Teplicích mě dokonce kontaktoval sám Martin Fillo, kde se potkáme a že nám s Tomem fandí. Takže kam jsem napsal, tam to klaplo.

Jak vnímáte focení nižších soutěží a té nejvyšší?

Mně osobně je jedno, jestli půjdu fotit tebe nebo Tomáše Rosického (smích). Focení mě baví, nezáleží mi ani na počasí, obrovsky mě to chytlo. A ať už na Rakovnicku, kde si vyberu vždy nějaký zápas, protože spolupracuji s Rakovnickým deníkem, nebo na ligové úrovni. Když porovnáme ligu s okresním fotbalem, každé má něco do sebe. V minulé sezóně jsem fotil zápas Lužné s Městečkem a dával jsem to na Rajče. No a jelikož jsem tam měl vyfocenou manželku Petra Staňka v plavkách, tak to album mělo obrovskou sledovanost, jednu z nejvyšších. A to tam dávám i fotky z ligy (smích). Někdy se i více než na samotný fotbal zaměřím jen na fanoušky. Když je na co koukat, tak je to nádhera. Pyro nebo chorea se fotí opravdu hezky. Samozřejmě ne všude to tak je.

Jak probíhá domlouvání akreditací na zápas? Jsou všechny týmy ochotny a nemají s tím problém, nebo je tým, na který se dostanete horko těžko?

Ze začátku jsem obepisoval všechny kluby a nikde nebyl problém. Opravdu mě překvapila ochota a pomoc ode všech. Začínal jsem od nuly, žádné známosti, takže zejména pomoc v začátcích mi neskutečně pomohla. Akreditaci mám v nejvyšší české soutěži na všechny týmy krom Slavie a Sparty. Slavia má akreditace na každý zápas zvlášť, ale když chci, tak není problém. U Sparty je to trochu složitější. Všude jsem za dobře, jen na Spartě mi občas řeknou, že pro mě nemají místo, což mě samozřejmě mrzí. Třeba na Dukle mám i místo na parkovišti mezi hráči, takže kluci tam mají svoje luxusní auta a já tam stojím s fabií (smích). Psal jsem i do Německa. Oslovil jsem Bayern Mnichov, Lipsko nebo Herthu Berlín, ale na Bayern bych musel mít mezinárodní novinářský průkaz, který se pokusím získat, tak snad se to povede.

Kam jezdíte fotit nejraději?

Nejlepší vztahy jak s lidmi v klubu, tak se samotnými hráči mám v Teplicích. Tam mi ohromně pomohl pan Kovařík, který nám dává lístky pro celou rodinu. Martin Fillo se vlastně ozval sám. Za Teplice chytal i Martin Chudý, který je teď v Trnavě na Slovensku, tomu jsem také dělal fotky. Dalším by byl Alex Král, který vždy sám napíše a ptá se, jestli budu fotit. První zápas Teplic, který jsem fotil, se hrál v Lipsku. Šlo o přátelák, potkal jsem se tam např. s gólmanem Péterem Gulácsim, který dodnes chytá v Lipsku. Dále mám dobré vztahy na Dukle nebo ve Zlíně. Ale všude je někdo, kdo mi pomohl v začátcích, s kým mám dobrý vztah a kam chci jet fotit. Je toho bohužel tolik, že ne všude se dostanu. A nesmím zapomenout na Drážďany, kam také jezdím velice rád.

Kde vás nejvíce zaujala fanouškovská kulisa?

Nejlepší kulisa je v Drážďanech, kde opravdu fandí celý stadion. Zklamal mě Bayern Mnichov, kde jsem byl jako fanoušek a návštěva byla kolem 75 tisíc, ale fandí jen kotel, jinak nic. U nás je dobrá Tribuna Sever na Slavii, Sparta teď trochu zaostává a pěkné to je i na Bohemce, kde je malý stadion a chodí tradičně slušná návštěva. Jinak samozřejmě i Plzeň umí chorea, pyro a fandit. V Teplicích to je sektor 13, jenže svaz dává za pyro pokuty, tak se musí občas obejít bez efektů.

Vybral jste si časově náročný koníček. Co na to rodina?

Rodina mě plně podporuje, většinou jezdí se mnou, i když teď poslední dobou už to trošku omezila. Je toho dost, když jde o 3-4 zápasy za víkend.

Nedá mi to se nezeptat. Na kolik vás tento koníček ročně vyjde?

Je to něco kolem 40 tisíc za rok. Jezdíme i dálky, třeba Jablonec, Liberec nebo Mladou Boleslav, do toho občas zahraničí. Co se týče zahraničích zápasů, chci je omezit tak na čtyři za rok.

Jaký je váš největší fotbalový zážitek a úlovek?

Zážitek asi první focení v Lipsku a za největší úlovek považuji fotku Toma s Miroslavem Klosem, což je bývalý německý reprezentant a nejlepší střelec na mistrovství světa dodnes. Od samotných fotbalistů se vám často dostane odezva, že vám děkují za fotky.

Jaký to je pocit?

Je to ocenění něčeho, co mě baví, a to mi pak dodá chuť v tom pokračovat. Snažím se fotky hráčům upravit a co nejrychleji dodat. Fotil jsem právě Jakuba Podaného teď naposledy v Edenu, Ondrovi Kušnírovi to slibuji. Mám povedené fotky Milana Škody z posledního zápasu, ale není čas vše hned stihnout. Těch jmen je opravdu hodně. Dále fotím Martina Chudého, bývalého brankáře Teplic, nyní Spartaku Trnava. Právě Martin pár dní zpět zveřejnil album se všemi fotkami ode mě, to mě neskutečně potěšilo. Když jsme u gólmanů, tak nedávno napsal sám brankář Norimberku Thorsten Kirschbaum, že viděl mé fotky, že jsou super a jestli by je mohl použít pro osobní účely.

Zaregistroval jsem z fotek velké množství suvenýrů ze zápasů.

Máme doma asi 50 dresů. Nejaktuálnější dres je od Jakuba Mareše při mém výletu na Slovensko, jinak mi dres například poslal i Jakub Podaný až z Indie. Když hrála ještě Příbram ligu, tak za mnou přišel Ayong a řekl mi, že si všiml, že se nám rozrůstá sbírka a přinesl kopačky. Kromě suvenýrů máme s Tomem i jiné vzpomínky a památky. Ve Zlíně nás například vzali do autobusu. Z Olomouce vždy přijdou 2-3 náhradníci, podáme si ruce a zeptají se, jak se daří. Tomáš Poznar z Ostravy se vždy zastaví. I tohle dělá člověku radost. Jinak vydáním novinářského průkazu už z etických důvodu nemohu hráče žádat o dresy, takže to dělá už jen Tom. Samozřejmě s nějakými hráči se dá domluvit, že dres pošlou nebo dají po konci sezóny. Nebo že se potkáme po zápase, v tomto jsou ochotní.

Jaký zahraniční výjezd byl váš poslední?

Nedávno jsem sedl na vlak a jel do Bratislavy. Hrál se zápas Slovanu Bratislava proti Spartaku Trnava. Za Slovan hraje Jakub Mareš, kterého znám z Dukly a rád ho fotím. Ve Spartaku je zase Martin Chudý, jehož znám z Teplic. Od Jakuba Mareše jsem si přivezl na památku dres („Je vidět, že jezdil po prdeli,“ sdělil Antonín při ukázce dresu). Dále bych se rád podíval v rámci Slovenska na zápas do Trnavy a na Žilinu.

Jak jste se dostal k focení české reprezentace?

To bylo také díky Martinu Fillovi. Ten to řešil přes Edu Poustku, později mi dal i na něj číslo a řešil jsem to jen s ním. Musím opět zdůraznit, že jsem všude měl velké štěstí na lidi. Koukali jsme s Tomem na nároďák v televizi a pak jsme s nimi byli na hotelu, fotili se s hráči… Tyhle zážitky nám nikdo nevezme. Stejně tak jako setkání s některými lidmi na fotbalech. Například si tykám s Pepou Chovancem, potkal jsem se s Ivanem Haškem. Nebo když odskočím od reprezentace, jednou jsme byli s hráči Bohemians a Norimberku na společné večeři po zápase. Je příjemné být součástí takového dění.

Kolik času zabere samotná úprava fotek a kolik jich za jeden ligový zápas uděláte?

Potřeboval bych k sobě asistenta, oříznout fotky a tak. Když přijedu večer nebo v noci z fotbalu domů, nejsou na to síly. Dříve jsem to tak dělal, ale teď už si říkám, že zítra je taky den. Baví mě pak fotky hráčům posílat, někteří si i sami píšou. Za zápas dělám okolo 400 fotek, skoro polovinu vymažu. Fotka je buď úplně šmouhatá nebo o ničem. Kolikrát upravuji fotky tak 2 hodiny. Teď to praktikuji tak, že u prvotního fota jen změním rozměr a dám na Rajče, kdyby někdo chtěl hned fotku pro stránky. Pak postupně vybírám alba pro aktéry zápasu.

Spolupracuete i s nějakými dalšími fotbalovými servery?

Do některých časopisů jsem psal, Hattricku jsem posílal své fotky. Chtěli Honzu Poláka, jehož fotky jsem měl a to mi pomohlo právě v Německu, kam jezdím fotit Drážďany nebo jsem fotil i Norimberk. Dále jsem v kontaktu s Daliborem ze Supporters, což je portál, kde jsou z 90 % fotky fanoušků a jejich tvorby. Právě ten mi otevřel v některých věcech oči. Třeba napsal, proč dávám někam tolik fotek, proč jich tam dám padesát a nedám třeba jen pět. Kontaktují mě i oficiální stránky fotbalistů, ale někdy je těžké poznat, která stránka je oficiální a která třeba jen fanouškovská.

Máte nějaký vysněný zápas, na který byste se chtěl dostat?

Chtěl bych se podívat na derby Partizanu s Crvenou Zvezdou. Dalším cílem je pro mě získání mezinárodního novinářského průkazu, se kterým bych mohl fotit i na Bayernu Mnichov. A rád bych také fotil třeba hned v příští sezóně Ligu mistrů, pravděpodobně v Plzni, kam v rámci základní skupiny mohou přijet opravdu zvučná jména.

Pokud byste si měl vybrat mezi prací řidiče autobusu a profesionálního fotografa, co byste zvolil?

Oboje mě baví. Focení mám jako koníček a naplňuje mě, ale baví mě i řízení. Někdy je náročné skončit v práci, sednout do auta a jet od šesti na Duklu, potom přejet třeba jinam. V noci přijet a mít před sebou víkend, další dávku focení a k tomu upravování fotek. I když je má práce časově poměrně náročná, tak ji mám rád. Pokud bych se měl rozhodnout, opravdu nevím.

Převezme jednou vaše fotografické umění a nadšení jednou převezme syn Tomáš, nebo zůstane čistě jen u fotbalu?

Po nákupu mi zbyl starý foťák, tak ho nechám zatím pro Toma a zkusím ho pomalu zapracovat do focení. Myslím, že ho to bude bavit.

UŽ V PÁTEK 24. 11. SI NA FOTOGRAFIÍCH PŘIBLÍŽÍME TAKOVOU TU VESNICKOU POHODIČKU!

ČTĚTE TAKÉ:

FOTOSERIÁL: Ženy s píšťalkou. Jak to sluší slečnám a paním rozhodčím?

FOTOSERIÁL: Vtipné momenty na trávníku i mimo něj

FOTOSERIÁL: Těžká práce gólmanů

FOTOSERIÁL: Očima fanynek