Těžší soupeři nás teprve prověří, říká hráč kola David Fiala

Děkuji za gratulaci. Kluci se jako obvykle v hlasování snažili (tradice chlebíčků do kabiny za vítězství je pro tým motivace). Zápas s Veselím se nám podařilo naštěstí v závěru zachránit a získat důležité tři body. V prvním poločase jsme měli několik slibných šancí, které se nám bohužel nepodařilo proměnit. A v druhém poločase jsme měli vyloženou asi jen jednu. Zápas jsme si neproměňováním šancí zkomplikovali. Mohlo být rozhodnuto už po prvním poločase. Každopádně si myslím si, že jsme si vyhrát zasloužili.

Do zápasu jsme nastoupili výborně, vypracovali si během prvních patnácti minut tři vyložené šance, ale bohužel jsme je zase neproměnili. Podobně jako ve Veselí. Tentokrát jsme ještě k tomu úplně přestali hrát a Včelnice se dostala do hry. Byla lepší, mohli jsme také třikrát inkasovat a zápas by se vyvíjel úplně jinak. V důležitých momentech nás podržel brankář Šedivý. Naštěstí skončil poločas 1:0 pro nás. V druhém poločase jsme brzy přidali druhý gól a ten Včelnici zlomil. Pak už to šlo ráz naráz. Výsledek je pro Včelnici krutý, patřili k těm lepším týmům, se kterými jsme na jaře zatím hráli.

Do jarní části máme tři posily. Vrátil se nám po zranění kapitán Kuba Pípal, z Myslkovic přišel Lukáš Neruda a na konci přípravy se k nám připojil ještě Dan Velek na hostování z Písku. Všichni tři tým oživili. Navíc máme velkou radost, že nikdo do jiného klubu neodešel!

Postupovou příčku rozhodně vyhlížíme. Zatím jsme měli lehčí los než ostatní týmy, které by mohli chtít o postup také bojovat. Těžší soupeři nás teprve prověří. Pro nás je důležité, že jsme chytli začátek. Ale musíme být na pozoru. Jak říká náš spoluhráč Pavel Břenda: „zajíci se počítají až po honu“. A my jich musíme pochytat víc než ostatní.

Bezprostředně po konci sezóny jsem potřeboval doléčit pár bolístek, které se se mnou táhnuly od druhé poloviny podzimu. Takže jsem si dal do prosince od sportu volno. Pak jsem začal už chodit s ostatními jednou týdně na fotbálek. Od začátku ledna jsme začali přípravu, takže tolik volna nebylo. Přesto jsem se v únoru na pár dní utrhl a jeli jsme s kamarády na hory. Přípravu jsme absolvovali bohužel bez plánovaného soustředění, které nám překazil covid. To nás mrzí doteď, hodně jsme se těšili. Kondici jsme museli dohnat v obvyklém tréninkovém procesu. Nakonec se nám to zřejmě podařilo.

Asi se ptáte na nějaký jiný než běžný trapas, jako je zbytečná žlutá nebo červená karta, neproměněná penalta v důležitém okamžiku zápasu nebo zapomenuté kopačky v šatně. To se stane každému, kdo hraje fotbal delší dobu. Každopádně s jedním neobvyklým trapasem se podělit mohu. Není to tak dávno, kdy nás s Želčí čekalo derby v Dražicích. V Dražicích, kde jsem dříve působil. Na ten zápas jsem se opravdu těšil. O motivaci jsem měl postaráno. Musím se přiznat, že už při rozcvičce jsem byl přemotivovaný. V rámci rozcvičky jsme šli tenkrát střílet na brankáře. A to se mi stalo osudným. Spoluhráč mi připravil míč na vápno a já se do toho pořádně opřel. Opřel jsem se do toho tak moc, že míč přeletěl síť za bránou a zastavil se až ve skleníku v sousední zahradě. Kluky jsem mým kopem opravdu pobavil. Zbytek rozcvičky jsem strávil ujišťováním majitelů skleníku, že mi mohou míč vrátit a já se po zápase přijdu domluvit na výměně skla. To se mi nakonec podařilo a stihl jsem ještě závěrečné pokyny trenéra Lukáče v kabině. Co si budeme povídat, první poločas jsem hrál hrozně, v hlavě jsem měl jen ten skleník. Trenér Lukáč mě naštěstí nenechal zápas dohrát a ukončil mé trápení tuším hned v poločase. Po zápase jsem se s majiteli domluvil, že skleník bude do konce následujícího týdne opravený. A taky se tak stalo. S odstupem času na to s úsměvem vzpomínám. A vždycky, když se v Dražicích objevím, mi to bývalí spoluhráči s radostí připomenou.