K fotbalu mě přivedla mamka, říká hráč kola Ondřej Soběslav.

K zápasu jsme přistupovali s respektem, ale nikoliv s bázlivostí. Těšili jsme se, ze odehrajeme 1.zápas v ČFL před domácími fanoušky, kterých tu bohužel nebývá mnoho. Pro nás bylo důležité, že jsme více méně hru kontrolovali, nepouštěli jsme soupeře k šancím a poté sami udeřili a před koncem zápasu si vítězství pojistili. Bylo to důležité vítězství už jen proto, aby následující večer, kdy jsme měli se spoluhráči zápisné, byla dobrá a veselá atmosféra.

Už by mohl být konec sezóny, ne? (smích) Ne určitě se to poslouchá krásně, zvláště poté, co nás před začátkem sezóny téměř všichni podceňovali. Proto jsem rád, že jsme snad všem a především sami sobě dokázali, že se s námi musí počítat a že když si tento přístup, co máme nyní zachováme i nadále, tak se není čeho obávat. Je to důležité hlavně pro kluky od nás, co s touto soutěží nemají tolik zkušeností a měli sami ze sebe obavy, tak nyní vidí, že to jde a jejich výkony tak mohou gradovat. Jedním dechem ale dodávám, že se jedná pouze o začátek soutěže a my musíme přistupovat ke každému zápasu s pokorou a zachovat si totožný přístup a disciplínu s jakou hrajeme do teď. Stejně tak, jako jsme první dva zápasy vyhráli, tak můžeme následující prohrát. Takže je důležité zůstat nohama na zemi. Sezóna bude ještě dlouhá.

Tak cíl pro nováčka soutěže je vždy totožný. Musíme pod sebe dostat tolik týmů kolik jen půjde, abychom se nemuseli strachovat o záchranu. A můj osobní cíl je takový, že si fotbal chci užívat a chci abychom jako tým mohli být s našimi výkony spokojeni až se budeme za sezonou ohlížet.

Upřímně řečeno se mi nikam stěhovat nechtělo. V Picavě (přezdívka místních pro klub FK Dobrovice) jsem byl nad míru spokojen a ani sem nepomyslel, že bych měl klub měnit. Bohužel nastaly okolnosti, které se ve fotbale stávají a já se musel rozhodnout, co dál. Rozhodl sem se pro Moťas, protože spolu se mnou přišli ještě další 3 koně z Picavy, na čemž jsme se dohodli a byla tu možnost se společně podílet na něčem novém. Tomu všemu přispěl fakt, ze o mě měl zájem sám trenér Poustka, kterého už jsem znal ještě před tím a věděl jsem, že mu mohu věřit. No a když se k tomu přidá ještě faktor, ze mám v Praze práci, tak už nebylo o čem. Musím hodně vyzdvihnout kluky z kabiny, kteří tu tvoří výbornou atmosféru a jsem si jistý, ze tato chemie přispěla k tomu, proč ten start do sezóny je takový, jaký je. Teď už si jen přát, aby to pokračovalo i nadále a uzdravili se nám ještě kluci, co mají kvality na to, aby se do dění sezóny výrazně zapsali.

Fotbalové začátky? Tak ty jsou ryze vesnické. Pamatuji si na den, kdy jsem s fotbalem začal, jak kdyby to bylo včera. Paradoxně mě k němu přivedla mamka, když mě jednou vyzvedla ve školce po O a šli jsme se potom projít na hřiště v Zásmukách, odkud pocházím. Tam zrovna probíhal trénink a netrvalo dlouho, aby zlanařili i mě. Dali jsme si tři kolečka a šlo se na věc. Od té doby už nebylo o čem. Láska na celý život.

Tak nejvíce vzpomínám asi na období, které pro mě bylo v životě nejzásadnější a v podstatě mě zformovalo do dnešní podoby. A sice to, když jsem se ve čtrnácti letech fotbalově přesunul z Kolína do Liberce a tam nastala ta nejkrásnější etapa. Takže jednoznačně Liberec, kde se mi postupnými krůčky podařilo probojovat se vlastně bok po boku s Jakubem Vojtou, mým spoluhráčem tady z Moťasu, až do áčka Slovanu. Liberec, na to vzpomínám moc rád. Nechal jsem tam kus života. Nejkrásnější vzpomínky. Deset let je deset let. Kdybych měl vyjmenovávat jen vzpomínky, co jsme měli s Vojtysem a ostatními kluky z intru, tak bychom tu byli do zítra. Dodnes se divím, že to ty paní vychovatelky, kterým dnes vzdávám hold, s námi vydržely. To byly podle mě nejhůře vydělané peníze, co kdo kdy vydělával. Kutání v dolech je proti tomu procházka. Co tam se dělo ... (smích)

Mým fotbalovým vzorem byl vždy Pavel Nedvěd. K němu není co dodávat. Žral sem ho a dodnes je pro mě vzorem. I když po fotbalové stránce z něj nemám ani tkaničky. (smích)

Volný čas rád trávím aktivně. Není se mnou k vydržení, když bych se měl jen tak válet na jednom místě a nedělat nic. Rozhodně si zajdu zacvičit a potom nejideálněji ještě někam do sauny, bazénu či vířivky. Nikdy nepohrdnu dobrým jídlem a večer si přečtu knížku nebo lehnu k nějakému seriálu. Takhle vidím já den značky ideál.