Znáte Gábora Királyho? Maďarský brankář, který odchytal většinu kariéry v teplákách. Aleš Herink z Lubné to má podobné!

Zápas v Kolešovicích byl pro nás ohromně těžký. Ať už po psychické stránce, aby nedošlo k podcenění soupeře, který neměl ani bod, tak i po fyzické, protože soupeř byl docela běhavý. Tento zápas se nám moc nepovedl, proto jsem rád, že jsme udrželi čisté konto a odvezli všechny tři body. Nominaci na hráče kola jsem opravdu nečekal a vítězství už vůbec ne. Nečekal jsem to, protože jsem si myslel, že za chycené dvě až tři střely a dva výběhy na velké vápno tam zřejmě nemám co dělat. Ale jelikož máme v Lubné dobrou partu lidí, tak kluci posílali tolik hlasů, až jsem to vyhrál já. Touto cestou chci poděkovat celému Baníku Lubná a zvláště Petru Volfovi a jeho třídě EP2 SPŠ Kladno za hlasy do ankety.

Postavit se proti bývalému klubu je pro hráče vždy specifické. Tento zápas nebyl vyjímkou ani pro mě. Mám tam spoustu kamarádů a znám tam spoustu lidí. Snažil jsem se odvést co nejlepší výkon, udržet nulu a odvézt tři body. Kolešovicím bych samozřejmě body přál, ale ne v utkání proti nám. Přeju jim, ať vyhrávají, sbírají body, ale s jinými soupeři. V Lubné jdeme za nějakým cílem, tak proto jsem rád, že jsme v Kolešovicích vyhráli.

Situace v Kolešovicích si myslím, že není moc dobrá. To ukazuje postavení v tabulce. Je to způsobeno odchodem opor a tím, že se nechodí trénovat. Teď teda nevím jestli chodí, ale za mě se moc nechodilo. Situace, která tam panuje mi není lhostejná, ale s tím já nic neudělám.

Za odchodem hráčů nevím, co stálo, ale za mým odchodem bylo to, že už mě přestalo bavit jezdit z Rakovníka do Kolešovic na tréninky a být tam buď sám anebo ve dvou, maximálně ve čtyřech. Pak jsme tam měli ještě B-tým a i přesto se stávalo, že nás bylo na mistrovský zápas akorát jedenáct nebo klidně i deset. V Kolešovicích se nebyli hráči schopni shodnout ani na termínu dokopné. Ještě jeden příklad. Na zápas doma s Olešnou nás bylo akorát jedenáct a jeden spoluhráč se o poločas za stavu 0:6 svléknul a odjel a my dohrávali o deseti. To bylo moc i na mě.

V Lubné se o postupu mluví maximálně v oblasti teorie. I když jsme první, tak jsme pořád pokorní a jdeme zápas od zápasu. Pár zápasů jsme vyhráli i s pořádnou dávkou štěstí. V zimě pořádně potrénujem, půjdeme zápas od zápasu a uvidíme, co bude po sezóně.

K fotbalu mě přivedl můj otec. Znal se s Láďou Ogurekem, který tenkrát trénoval na Šamotce, myslím, že přípravku. Poté když jsme se přistěhovali do Rakovníka, tak mi to nějak domluvil. Celou kariéru jsem strávil na Tatranu, kde mě naučili jíst vidličkou a nožem. Od minikopané jsem hrával v poli. Myslím, že tenkrát ve starších žákach se nám zranil o trénink brankář a trenéři rozmýšleli, jak to o víkend udělají. Vymysleli to tak, že do kasy šoupli mě. No a od té doby jsem tam zůstal a stal se ze mě brankář. Tenkrát jsem si ještě odskočil v dospělém věku na hostování na Branov do 1.B třídy. Poté přišel přestup do Kolešovic a nyní jsem v Lubné.

Vím o tom, že Gábor ty tepláky taky nesundal. A to chytával na jiných pažitech. U mě je to jinak. Za prvé se v teplákách cítím bezpečněji než v kraťasech. Někdo říká, že se v nich v létě musím pařit. Ano, radši se budu pařit, ale nespálim si boky. Za druhé, tenkrát jsem si řekl, že si vezmu do branky kraťasy. Hráli jsme v Milíně. Hřiště totálně suchý, spáleny a tvrdý. Vyběhl jsem do skluzu pro balon. Kraťasy mi vyjeli nahoru a měl jsem snad tenkrát měsíc na boku takovej strup, že jsem si je od té doby na sebe nevzal.

V minulosti bylo také dost dobrých gólmanů. Řeknu asi Buffona ze současnosti. A ještě od nás Michal Pokorný (Schmeichel). Ten dokáže zranit i sám sebe o tyčku a pak zbytek sezóny musím dochytávat já.

Rukavice si vybírám dle vlastností, které mají. Hlavně dle toho, jaký je poměr pěny atd. Vždy jsem kupoval rukavice tady v Rakovníku v kamenných obchodech. Nyní jsem udělal změnu a objednal jsem si rukavice přes internet od jednoho dodavatele sportovních potřeb. Chytám v Uhlsportech a jsem s nimi spokojený. Kluci teda říkají, že je to zbytečný, že mi přinesou nějaký, co mají doma v dílně. Ale oni tomu naštěstí nerozumí.