Rozhovor s Janem Váchou, hráčem 8. kola

Moje fotbalová cesta začala v pěti letech v Havlíčkově Brodě, kde jsem hrál v poli jako útočník a rval se o první příčku nejlepších střelců přípravky. V mladších žácích jsem si uvědomil, že chci začít chytat v bráně a tak jsem začal trénovat na brankáře. Bylo to poprvé co jsem si na ruce nasadil brankářské rukavice. Dva roky jsem byl v roli brankáře v Havlíčkově Brodě, kde jsme v tu chvíli hráli Divizi. Byly to skvělé časy. Bohužel jsem měl zdravotní potíže a byl jsem nucen přestat chytat. Musel jsem tedy buď skončit s fotbalem a nebo jít hrát zpět do pole. Jiná možnost nebyla. Celý dorost jsem odehrál na středu pole jako defenzivní střední záložník. S týmem jsme poráželi silné soupeře a nakonec jsme tu sezonu v Divizi celou vyhráli. Byl to neskutečný zážitek. Po odchodu na střední školu, jsem přijížděl domů autobusem v 6 večer a nestíhal tréninky, trenér mě kvůli malé účasti na tréninku přestal stavět a já proseděl spoustu zápasů na lavičce. To mě nebavilo, tak jsem využil nabídky z Humpolce, kde jsem hrál jednu sezonu. Poté jsem se vrátil zpět do HB, ale vše bylo stejné. Tak jsem tam nakonec skončil. Chtěl jsem jít zase někam chytat, byl to prostě můj sen a tak jsem za ním šel. Kamarád mi nabídl místo v tisovském dorostu jako jejich brankář. Přijal jsem a začal hrát v Tisu. Tu sezonu, co jsem tam byl jsme měli s kluky výbornou partu a vykopali jsme tam Kraj. Poté jsem musel kvůli věku jít hrát za chlapy. Jenže tisovský A tým měl v tu chvíli další 2 brankáře, takže se mnou jsme tam celkem byli 3 brankáři na jeden tým. Chytal jsem pouze jednou za 3 týdny aby jsme se prostřídali všichni tři. Asi v půlce sezony, mi přišla nabídka od Světlé nad Sázavou a já ji okamžitě přijal. Je lepší chytat horší soutěž ale každý zápas, než lepší soutěž ale jednou za 3 zápasy. Tak tedy v rychlosti vypadala moje dosavadní kariéra jakožto hráče fotbalu.

Do Herálce jsme jeli s tím , že jsme věděli, že to bude těžký zápas. Ale byli jsme odhodlaní na tom hřišti nechat všechno. Já jsem bohužel přijel na zápas později, takže jsem neměl čas se pořádně soustředit. Možná to bylo lepší, protože jsem šel do zápasu s čistou hlavou. Ze začátku nám trvalo než jsme se rozkoukali ale ve 2. polovině 1. poločasu jsme konečně začali hrát a ta hra už vypadala o poznání lépe. 1. poločas jsem dostal pár střel které mě pěkně protáhly. Z jedné jsem dostal bohužel gól. Naštěstí máme výborné střelce a ti stihli do konce poločasu skóre vyrovnat, autorem gólu byl kanonýr Dibelka. O poločasu v kabině byla dobrá nálada, protože jsme věděli, že jsou porazitelní, že stačí jen zamakat a proměnit branky. Do 2. poločasu jsme ale nastoupili lehkomyslně a zase nám pár minut trvalo než jsme se rozkoukali. V 62. minutě po "faulu" Michaela Petruse, na nás rozhodčí odpískal hodně přísnou penaltu. Z penalty nejsem tak nervózní, vím že u penalty záleží hlavně na psychice hráče. Zkrátka penaltu se mi podařilo chytit a zachránit tak tým od záporného skóre. Naši kluci vepředu pořád ne a ne dát gól. Asi jim to nebylo přáno. Soupeř se snažil otáčet hru a snažil dát gól. Vše jim buď zhatili naši obránci nebo se mi podařilo jejich střely zastavit. Ale jak se říká, snaha se cení. Poslední nebezpečí pro nás byl jejich přímý kop před velkým vápnem, ale ten se mi podařilo zachytit skokem k tyči. Cca v 75. minutě jsme konečně dokázali dostat míč za soupeřova brankáře a Herálec díky tomu přestal hrát. Pak už jsme jen přidávali góly a bylo vidět, že už se přestali snažit. Skončilo to tedy zaslouženým Vítězstvím 4:1.

Určitě ano, jsem rád, že je na každém mém zápase. Dává mi pocit sebevědomí. S kluky z týmu si skvěle rozumí a to je pro mě hodně důležité. Je prostě fajn vědět že při zápase tam je někdo kdo vás dokáže vždy podpořit i když se zrovna nedaří. I když její motivační řeči jsou dost originální. Třeba: "Honzo, neposer to, jinak budeš bez večeře!" Ale zatím jsem nikdy o hladu nebyl. Jsem rád že tam vždy sedí.

Rozhodně se nespokojím s jiným místem než prvním. Tuhle sezónu by jsme chtěli jet s kluky postup. Myslím si že by se to mohlo podařit. Máme tenhle rok pěkně našlápnuto a kluci hrají čím dál lepší fotbal. Snad se nám ta dřina vyplatí a podaří se nám to první místo získat.

Nechci tu dělat nějaký rozbroje, ale už od mého dědy v naší rodině koluje sparťanská krev. Sešívaný mě v lásce moc mít nebudou, ale jsem Sparťan. Jinak co se týče oblíbených brankářů, tak jsem vyrůstal s mojí ikonou Petrem Čechem. Ale v dnešní době jsou mými oblíbenci spíše Manuel Neuer z Bayernu, Hugo Lloris z Tottenhamu a Keylor Navas z Realu Madrid.

Ne, penalty netrénuji. Záleží zde víc na kopajícím hráči než na brankáři. Mám ale na penalty jeden trik jak je chytat a zatím se to daří.

Samozřejmě že bych si vyšší soutěž opět rád zachytal, ten fotbal je na úplně jiné úrovni. I když některé divizní zápasy, co dneska vidím, mi občas připomínají okresní přebor. Za světelský A tým bych si občas zahrát šel abych si zahrál tu lepší úroveň ale natrvalo bych tam být asi nechtěl.

Na tohle se mě ptá spoustu lidí. Hlavní důvod je ale ten, že číslo 23 mě provází celým životem. 23. je den kdy jsem se narodil. Jako malý jsem začal to číslo používat a ukázalo se, že je to moje šťastné číslo. Samozřejmě další důvod je ten, že jsem rád originální a něčím jedinečný.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem klukům z týmu a hlavně mojí přítelkyni, že mě podpořili v tomhle hlasování a umožnili mi tak tenhle rozhovor. Jsem rád, že máme ve Světlé takhle dobrou partu a držíme při sobě. Chtěl bych vyzdvihnout Lukáše Phana, který kvůli tomuto hlasování dostal za 5 ve škole. Tomáše Hradce, za to, že nám jde příkladem a ukazuje nám co správný trenér má dělat pro svůj tým. A nakonec našeho zabijáka Lukáše Dibelku, bez kterého by tohle vůbec nebylo. Díky boys. Ještě bych chtěl vzkázat klukům z Nové vsi: " Kluci nebuďte smutní, snaha se cení a příští týden budete mít šanci si zahlasovat znovu."