Máme jednoznačně na lepší umístění, tvrdí nejlepší hráč uplynulého kola Tomáš Vilém

Děkuji. Samozřejmě si výhry vážím, je to pro mě velmi motivační a povzbudivé. Zároveň tím cítím i povinnost opakovat takové výkony na hřišti, co možná nejčastěji. Pochopitelně děkuji všem, kdo hlasovali za podporu a hlasy.

Ano, věděl, čas od času vaši anketu sleduji a hlasuji pro spoluhráče či kamaráda.

Ačkoliv se Vizovice nacházely na samém dně tabulky, určitě jsem nečekal jednoduchou výhru. Nedávno dokázali potrápit třeba vedoucí Kateřinice a na hřišti, které svou velikostí určitě nepatří k nejmenším v soutěži s přihlédnutím k „parnu“, ve kterém se v neděli hrálo, jsem věděl, že se na body budeme muset hodně nadřít. Navíc nám to v poslední době moc nešlo, kvůli zranění nám vypadli ze sestavy někteří hráči, co tvoří kostru týmu, a sám jsem vlastně čekal, jaké to vlastně bude. Na hřiště jsme však šli s tím, že uděláme vše proto, abychom uspěli. No nebyla to žádná fotbalová hitparáda, bylo tam celkem dost nepřesností na obou stranách, ale myslím, že jsme byli nakonec fotbalovější a po zásluze vyhráli.

Jestli si ještě dobře pamatuji, dostal jsem celkem skákavý míč a otočen zády k soupeřově bráně zpracoval a poslal uličkou mezi obránce, kde se krásně nabízel již vybíhající Viky Bublík, který vzal nohy na ramena a perfektně zakončil. Co se týče mé gólové situace, tak té předcházela dlouhá nahrávka ze záložní řady po zemi, kdy jsem si míč zpracoval, potáhl a vystřelil asi dva metry před šestnáctkou těsně nad zemí k tyči. Celkem mi to sedlo.

To je správná otázka, ale na tu zřejmě hledá odpověď snad každý z týmu. Každý to vidí jinak, každý hledá chybu jinde. Já vím, že jsme skoro všichni fotbalisti, kteří umí zahrát i kvalitní zápasy, jako například v Kateřinicích, kde jsme měli minimálně na bod, nebo v Hovězí, kde jsme vyhráli na penalty. Jako velmi povedené bych také označil zápasy doma s Hutiskem či Ratiboří, kde jsme byli jasně lepším celkem a nebýt trochu sporných rozhodnutí rozhodčích, hlavně v penaltových, ale i jiných situacích, mohli jsme možná být i ve větší střelecké pohodě. Strašně moc se musíme nadřít na gól, a když už ho dáme, velmi rychle zase inkasujeme, což nás zpět položí. Mě osobně velmi trápí neproměňování brankových příležitostí, kterých jsem jako podhrot měl za poslední kola víc než dost a zkrátka mi to tam nepadá! Já osobně tvrdím, že každý si musí sáhnout sám do svého svědomí a zvážit, jestli to, co do svého výkonu dává je dostačující a teprve potom můžeme pomýšlet na týmový úspěch. Týmový úspěch tvoří vždy úspěch jednotlivců a tady se prostě nedaří nikomu z nás. Je to jen v našich hlavách, a čím dřív najdeme klíč ke své mysli a vnitřní pohodě, tím dřív se budeme opět postupně zvedat. Svou nedisciplinovaností a neukázněností děláme ze soupeřových „kopyt“ fotbalisty, čímž si skoro všechny posadíme proti nám na koně. Věřím, že se to brzy zlepší, je to teď takový splín, který určitě nepotrvá věčně. Vzpomeňme na minulý podzim, kdy jsme prohráli prvních sedm zápasů v řadě a byli psychicky na dně, ale zvedli jsme se a potom sedm kol zase vyhráli. Paradoxně to začalo na Prostřední Bečvě, kterou teď v sobotu hostíme doma. Věřím, že bychom to mohli zopakovat!!

Myslím, že máme jednoznačně na lepší umístění, než na kterém se nacházíme. Vždyť podmínky pro fotbal v Zašové jsou perfektní, máme zcela jistě skoro nejlepší hřiště v kraji, velmi kvalitní zázemí s plusovými hospodářskými výsledky a v neposlední řadě trenér Sladovník je člověk na svém místě, který tady fotbalu dává hodně ze svého času. Momentálně však nemůžeme být spokojeni s umístěním, ale cíl nás všech je udržet 1.B třídu v Zašové i pro příští sezónu, protože tato soutěž do Zašové zkrátka patří.

Jak jinak než bojovné, chceme vyhrát, takže věřím, že se budeme co nejvíce tlačit k soupeřově bráně a proměníme alespoň 50% brankových příležitosti. Určitě se nahecujeme a dáme do toho vše.

Samozřejmě, že nejsem, vždy jsem byl zvyklý dávat góly a být tím, na kterého se v tomto můžou spoluhráči spolehnout. Jenže kdepak ty loňské sněhy jsou? Pochopitelně musím brát také v potaz svůj věk. Rok od roku je to těžší a složitější prosazovat se mezi hráči o 15 a více let mladšími. Musím si také dávat pozor na zranění, které už se tak rychle nehojí jako dřív a hrát to více s nadhledem a opatrností. Nechci se však vymlouvat, jak jsem říkal, do šancí se zatím dostávám, ale trápí mě to zakončení. Musím ze sebe dostat víc!

Ani nevím, že to už je 5 let myslel jsem, že tak 3. V Zašové jsem na hostování s přerušovaným startem z mého mateřského klubu TJ Juřinka, odkud jsem odešel z důvodů, které bych již dnes nerad více rozebíral, jednalo se v podstatě o rozličný názor na dlouhodobé fungování týmu a jeho budoucnost. S nikým jsem se tam však nerozešel ve zlém a se všema tam mám pořád dobré vztahy. V Zašové se mi vždy líbilo, jsem tu rád, našel jsem tu spousty nových kamarádů, ale každá štace jednou končí a já mám hostování do konce jara 2016. Rozdíl mezi oběma soutěžemi je především v rychlosti a také ve fotbalovosti. Každý zápas je sice jiný, ale je to opravdu znát. Rád bych si ještě jednou zahrál 1.A třídu, byť jen třeba na jednu sezonu, ale zpět v Juřince to už nebude. Mám jednu nabídku a momentálně mě netrápí žádné větší zranění, takže pokud to tak půjde dál, určitě se pokusím udělat vše proto, aby se mi to povedlo. Ve hře je však i konec kariéry, kde bych se chtěl naplno věnovat svému synovi Lukášovi, jenž je mladý a talentovaný hokejový brankář ve VHK Vsetín a k tomu hraje i fotbal za TJ Valašské Meziříčí. Je hodně časově náročné vozit ho každý den na tréninky, chodit do práce a ještě stíhat svoje tréninky v Zašové. Kromě toho se snažím navštěvovat ještě 2x týdně fitko, takže s časem trochu bojuju.

Na všechny angažmá vzpomínám hezky a rád. Nikdy bych nikde nehrál, pokud bych musel. Vždy jsem byl v týmu, ve kterém jsem být chtěl a do kterého jsem se vždy rád vracel. Pokud bych měl však vybrat ten, na který vzpomínám nejvíce, tak to byly moje dorostenecké léta ve Valašském Meziříčí a postup do nejvyšší dorostenecké soutěže, která se tam hraje dodnes a následné dvě sezóny v divizi a taky svůj první divizní gól v Chropyni do doby nemoci – oboustranné transplantaci očních rohovek, která mě z vrcholového fotbalu odstavila na dlouhých 7 let. Na Juřinku i Zašovou však také vzpomínám v dobrém a vždy budu.

Ne nemám, vždy jsem se snažil být sám sebou a nikoho nekopírovat, ale pokud bych měl zmínit jedno jméno tak Zinedine Zidane a jeho slavná klička, kterou snad znají všichni. A oblíbený tým? VHK Vsetín.

Klasika, dvě hodiny před zápasem nedělní oběd, WC a jde se. (smích)

Těžko říct, nemám na to názor, přál bych jim dobré umístění. Mančaft vypadá dobře, skvělý trenér…myslím, že by na ně nemusel být vyvíjený takový tlak, aby uspěli, což by mohla být určitá výhoda.

Co říkám? Na to se snad ani nedá říct nic. Když jsem viděl to video, kde sudí Jech chodil mezi střídačkami jako „živý mrtvý“, nevěděl jsem, zda-li se mám smát, či plakat. Když tohle vidíte v lize a ještě v přímém přenosu v televizi, nemůžeme se divit, že se s takovýma rozhodčíma setkáme například v nižších soutěžích poměrně standardně. Zkrátka i rozhodčí mají své vzory.

Ano jak jsem již říkal, někdy se mrknu. Vymyšlené to máte hezky, je vidět, že stránky pravidelně aktualizujete, což je fajn. Člověk se tam toho na sebe hodně dozví…co se týče vylepšení, nic mě nenapadá.

S největší pravděpodobností se zde už asi nikdy nedostanu, takže bych chtěl ještě jednou pozdravit známé, kamarády a poděkovat těm, co mi dali hlas. Fotbal hraju už nějakých 30 let a za tu dobu jsem poznal spoustu lidí, se kterýma se potkávám, nebo hraju dodnes. Je příjemné zjistit, že je jich pořád tolik a že si i oni na mě někdy vzpomenou. Díky nim jsem tady…