ROZHOVOR S HRÁČEM 20. KOLA - III. třídy sk. A okresu Vyškov, 2015-2016 Tomášem Zouharem

S fotbalem jsem aktivně začínal asi v jedenácti letech, v žákovském mužstvu v Komořanech.K tomuto sportu mě přivedli moji kamarádi z mladých let, kteří už nějakou dobu hrávali přede mnou. Jsem odchovanec Komořanského fotbalu, zatím jsem nikde jinde nehrál, ale jak se říká změna je život. Trenerů jsem zažil od žáků až po mužsto dospělých celkem dost. V žácích mě vedl František Baldík, v dorostu potom trenér, který pocházel z Ukrajiny, takže mezinárodní kouč. Po přechodu do mužstvu dospělých se trenérů vystřídalo vcelku hodně, až v posledních letech se to ustálilo. Můj oblibený post je krajní záloha ale od žákovské kategorie jsem nastupoval jako krajní obránce. Nějaký zvláštní fotbalový cíl si ani nedávám, na to už je dost pozdě.

Sestavu před každým zápasem určuje náš trenér, je to jeho rozhodnuti kdo nastoupí a kdo ne. Roli náhradníka beru tak, že někdo na té střídačce stejně musí sedět, i když někdy to samozřejmě trochu zamrzí, ale co už. Jak se říká "život je boj." Nejlíp se mi hraje, jak už jsem zmiňoval, na kraji zálohy, kde občas rozdám nějaký ten centr do vápna.

Parta v našem týmu je na dobré úrovni, nějak zvlášť si nestěžuju. S hráči se kterými jsem si rozuměl nejvíce, už nějakou tu dobu nehrají, ale i tak to máme dobře sladěné. Mimo fotbal se toho zas tolik neděje, většina hráčů už má svůj osobní život a své rodiny. Tak je to, ale myslím si, ve více oddílech na okrese, možná i v republice.

Z jiných sportů mám nejraději tenis, který chodím celkem pravidelně v létě hrávat do Tučap, na tenisové kurty u Zlaté rybky. Kdybych nehrál fotbal, našel by jsem si nějaký jiný sport, který by mě, ale musel bavit. Doma nebo po hospodách bych se rozhodně neválel, nějaký ten pohyb, přece jen být musí.

Převážně sleduju hlavně fotbal, na který se jezdím dívat, když je dost času, různě po okrese. Většinou, ale na vyšší soutěže. V televizi nejraději sleduju německý a italský klubový fotbal.

Můj osobní život nechci hodnotit, to si nechám pro sebe. Rodinu ještě nemám, na to je zatím dost času, práci mám kousek od bydliště. Poslední dobou toho cestování nějak moc není, ale když už tak destinace jako Chorvatsko nebo Itálie jsou ideální. Taky u nás v Česku je hodně hezkých míst, kam se určite vyplatí zajet podívat.

V osobním životě jsem v klidu a pohodě (teda jak a kdy), ale když se dostanu ve fotbale do zápasu, tak hráče soupeře to většinou pěkně zabolí. Holt je to kontaktni sport a nedá se nic dělat.

Většina našich fanoušků je dobrá, podporují nás v zápasech doma i venku a to se cení. Najdou se ale u nás bohužel i takový (nejsou to pro mě ale fandové), kteří by si měli včas uvědomit, proč na hřiště vůbec chodí. Ale mám dojem, že právě u nich to asi nehrozí.