Nejprve Vám, pane Šimčíku, ještě jednou gratuluji k vítězství v naší anketě o hráče kola. Věděl jste vůbec, že jste nominován? Mluvili jste o tom třeba se spoluhráči v kabině? Jste prvním hráčem Krnova, který naši anketu vyhrál.
„Mnohokrát děkuji, o nominaci jsem věděl, ale že se dopracuji až k vítězství, jsem opravdu nečekal. Musím poděkovat všem, co hlasovali jednou či víckrát. Kluci v kabině si z toho dělali srandu, že jestli to vyhraju, tak to bude drahé a hlavně jsou zvědaví, co za vítězství přinesu do kabiny (se smíchem).“
Znáte náš portál? Líbí se Vám naše myšlenka propagace nižších soutěží?
„Ano, znám. Pořád o tom někdo mluvil jak na fotbale, tak v okolí. Poprvé jsem se o tom dozvěděl s mou první nominací, od té doby to sleduji pravidelně a myslím, že myšlenka je to super. Kluci mají aspoň další motivaci, a navíc se dotyčný může zviditelnit.“
Přesuňme se teď rovnou k Vám. Rád bych se dozvěděl něco o Vašich fotbalových začátcích. Kde jste s fotbalem začínal a jakými kluby už jste prošel?
„Jsem odchovancem Krnova, kde jsem strávil celý fotbalový věk s výjimkou jedné sezony v Rýmařově, kde jsem pomáhal postoupit z 1. A třídy do krajského přeboru. A pak půl roku jsem vynechal kvůli zahraniční pracovní praxi.“
Kdo Vás k fotbalu přivedl?
„To byla zásluha otce. Bral mě na fotbalové zápasy, kde jsem poctivě sledoval hráče a nehrál jsem si na stadiónu jen s kamínky, jak ostatní děti (se smíchem). A když jsem dostal poprvé balon, tak už to jak pro mě, tak pro otce byla jasná volba a fotbal se stal součástí mého života.“
Jaké jsou Vaše další oblíbené aktivity kromě fotbalu?
„Rád si zahraji jakýkoliv sport, ale například mě hodně baví nohejbal. Rád zajdu posedět s kamarády hlavně na tataráček a pivko.“
Vím, že je těžké hodnotit sám sebe, ale pokuste se alespoň říci, jak jste se svými podzimními výkony spokojený? Případně, jak hodnotíte výkony celého týmu? Momentálně jste třináctí, vypadá to, že vás na jaře bude čekat tuhý boj o záchranu. Který zápas považujete za nejpovedenější a který se Vám příliš nepovedl? Kde vidíte největší problém?
„Samozřejmě vždycky se chyba, či chybička najde a je co zlepšovat. Myslím, že si držím standardní výkony, ovšem nejvíce mě mrzí zápas s Valašským Meziříčím, kde jsem hrál, podle mě, hodně dobře, ale za stavu 0:1 jsem neproměnil penaltu a pokazilo to celkový dojem. S týmem se, bohužel, nacházíme tam, kde se nacházíme. Měli jsme docela velkou marodku, takže jsme na zápasy jezdili třeba jen se 13 hráči, navíc nám odešel trenér Mura a narychlo to musel vzít pan Hudský. Ale máme dost silný mančaft na to, abychom hráli klidný střed. Chybí nám to štěstí dát gól. Soupeř využije každé naší chyby a my se celý zápas nadřeme a nedáme vyložené šance. Sice nemáme typického hroťáka, ale kluci jsou dost schopní na to, aby ho nahradili. Jen to štěstí, no.“
Pojďme k zápasu s Havířovem. Vy jste do utkání vstoupili nekoncentrovaně a mohli jste prohrávat více než o jeden gól. Nakonec jste remizovali 1:1. Vám se podařilo vyrovnat. Jak byste popsal svůj gól? A jak jste se v zápase cítil?
„Moc nám nesedí hrát takhle brzo, byli jsme ospalí a než jsme se rozkoukali, tak nám nastřelili břevno a později jsme inkasovali. Naštěstí gól neuznali, kvůli postavení mimo hru, ovšem to jsme museli protestovat u asistenta rozhodčího, protože nejprve odmával ofsajd, pak gól uznal a nakonec se shodli s hlavním rozhodčím, že to ofsajd byl. Ale ani tato situace nás neprobudila a přišel trest v podobě obdržené branky (naštěstí byla jen jedna). To nás však spíše nakoplo a od té doby, si myslím, že jsme měli více ze hry. Kluci už vědí, že se snažím hodně podporovat útok a zabíhám za soupeřovy beky. Když už držel uprostřed hřiště Adam Ondra míč, tak jsem se rozběhl, ale on dal křižný balon na druhou stranu, kde to Petr Navrátil z první hodil na zadní tyč. Už jsem to chtěl vzdát, ale naštěstí jsem pokračoval (božský Kája křičel „Běž!“) a skoro z nulového úhlu jsem to zkusil z nouze napálit a naštěstí to vyšlo. Měl jsem za sebou 2 hodně náročné šestnáctihodinové směny v práci, a navíc se hrálo v 10 ráno, takže jsem se moc nevyspal. Ale po rozcvičce jsem se cítil skvěle, jako by ze mě ta únava spadla.“
Vedete si nějaké své osobní statistiky?
„Osobní statistiky si nevedu, nejsem zrovna střelec. Za sezónu dám třeba 5–6 branek a to se pamatuje snadno.“
Jaké máte své osobní fotbalové cíle a ambice? Chtěl byste ještě někam výš, nebo jste nyní spokojený v divizi? Jak byste srovnal soutěže, ve kterých jste hrál?
„Můj sen, stejně jako většiny hráčů, je si zahrát někdy ještě vyšší soutěž, ale jsem spíše realista. Momentálně je pro mě fotbal už jen takové zpestření, zaměřuji se více na svou práci. Myslím více na budoucnost, fotbalem se neuživím. Rozdíl mezi krajským přeborem a divizí je obrovský. Divize je rychlejší, tvrdší, a hlavně strašně vyrovnaná soutěž, kde každý může porazit každého.“
Na kterého trenéra vzpomínáte nejvíce?
„Nejvíce vzpomínám na dobu, když mě trénoval otec s panem Dvořákem, to byla super dvojka. Na koho ale nezapomenu, tak na pana Cudráka a jeho pověstné zimní přípravy. Každou zimu pod ním jsem se alespoň jednou pozvracel, jak nám dával zabrat, na druhou stranu jsem nikdy neměl lepší fyzičku.“
Máte nějaký svůj fotbalový vzor? Případně jakého máte oblíbeného hráče a klub?
„Mým vzorem byl vždy Anderson Luiz de Souza alias Deco. Neskutečný tvůrce hry. Vždy byl o krok napřed před ostatními. Měl bezchybnou kopací techniku, jen je škoda, že nikdy nevyhrál Zlatý míč, podle mého názoru si ho zasloužil.“
Jaký máte svůj největší fotbalový zážitek?
„Pro mě největší zážitek byl postup s Krnovem do divize před 5 lety. Nebo když jsme v žácích vyhráli mezinárodní turnaj v Belgii. Turnaj se konal v Oostkampu v roce 2007. Nebyl sice obsazen kluby zvučných jmen, ale byly tam týmy z Německa, Anglie, Francie, Litvy a Belgie. Nejvíce si pamatuju na to, jak jsme všichni spali pohromadě v tělocvičně na lehátkách. Někteří spali v kabině, aby měli klid, někteří v autobuse. Tradice pro vítěze byla naučit ostatní vítězný pokřik. Byl to můj první „výlet“ do zahraničí v té době. V divizi to byl třeba zápas s Prostějovem, za který tehdy hráli hráči jako Bureš, Zelenka, Hunal, Janoušek, prostě ligoví borci a doma jsme je dokázali porazit, podařilo se mi jim dát i gól. U nich to skončilo bezbrankovou remízou.“
Jaká je Vaše silná stránka a v čem byste se mohl ještě zlepšit?
„Hodně lidí říká, že mám dobré čtení hry a na svou výšku si myslím, že jsem celkem dobrý hlavičkář. Co bych mohl zlepšit? Asi bych měl být důraznější. Nejvíce mě mrzí, že kvůli práci stihnu tak jeden trénink za týden a cítím, že fyzická kondice není stoprocentní. Na úkor toho nepodporuji útok tak často, jak u mě byli kluci zvyklí.“
Na jakém postu Vám to sedí nejlépe?
„Momentálně mi sedí ta levá obrana. Jsem sice pravák, ale levá strana pro mě byla vždy ideálnější. Navíc jsem velkou část své „kariéry“ hrál zálohu, pár sezon i stopera, takže mi nedělá problém jak bránit, tak útočit.“
Teď Vás v neděli čeká těžký zápas na horké půdě ve Slavičíně. S čím do Slavičína jedete? S cílem bodovat? Vyhrát?
„Jedeme tam už v 6 ráno, bude to pro nás hodně kruté. Slavičín hraje spíše kombinační styl než nakopávanou, což nám sedí mnohem víc. Věřím, že si odvezeme aspoň ten bod, a když se střelecky zadaří, tak můžou být i tři.“
Po tomto zápase pro vás podzimní část končí. Těšíte se na zimní přípravu? Vzpomenete si na tu nejtvrdší, kterou jste dosud zažil? Kam s Krnovem vyrazíte na soustředění?
„Hlavně se těším na zimní pauzu a odpočinek. Zimní přípravu bychom měli začít asi už pod novým trenérem. Zatím však nevím, kdo to bude, momentálně toto řeší naše vedení. Kádr snad zůstane pohromadě a nebude moc změn. Kvůli práci bohužel nebudu moci absolvovat celou zimní přípravu, ale snad si místo v sestavě udržím. Na soustředění s Krnovem nejezdíme. Je to ale škoda, protože to je dobrá forma skloubení tréninku a stmelení kolektivu.“
Pane Šimčíku, mockrát Vám děkuji za zajímavé a vtipné odpovědi. Ať se Vám nadále daří v osobním i fotbalovém životě.
„Já také děkuji.“