Milan Kouba - Poctivým tréninkem jsem si prodloužil fotbalový život

Mělo to všechny aspekty posledního zápasu v sezóně. Myslím si, že se sešla mužstva, která mají stejný věkový průměr. Nebylo moc mladých dravců, jako má třeba Lhota pod Libčany, která je úplně jinde. Nám to určitě vyhovovalo. Hráli jsme doma a měli jsme větší hlad po vítězství než Probluz. I když je pravdou, že jsme 1:0 prohrávali. Já osobně jsem věřil, že to otočíme a že to vyhrajeme.

Už před tím jsem měl dvě dobré šance, tak jsem si říkal, že by to tam dnes mohlo padnout. První gól padnul tak, že můj spoluhráč vystřelil asi metr před vápnem. Ten den pršelo, takže byl těžký, mokrý terén a každý míč byl nebezpečný. Gólman vyrazil míč před sebe a mně spoluhráč perfektně odstavil protihráče. Takže já měl k míči cestu volnou a placírkou jsem ho uklidil do sítě. V šatně jsme si za stavu 1:1 řekli, že chceme vyhrát, aby po zápase na rozlučce bylo veselo. Na začátku se mi povedlo dát druhý gól, kdy jsem si navedl míč na vápno a obtočil jsem se kolem protihráče, kterého jsem si nenápadně přidržel. Vystřelil jsem po zemi a střela na mokrém terénu chytla rychlost a podklouzla pod rukama gólmana. U třetího gólu jsem dostal míč na rohu vápna a navedl jsem si ho levačkou dovnitř vápna proti obránci. Těsně před ním jsem si míč přehodil na pravou a placírkou jsem se trefil přesně k zadní tyči. Vyšlo mi to přesně, jak jsem chtěl. No a jak jsem byl v té euforií z těch tří gólů, tak když jsem viděl, jak utíká můj spoluhráč Pavel Látr s míčem po křídle, hned jsem vystartoval. A i když jsem si předtím už říkal o střídání, tak jsem předběhl dva obránce a do perfektní přihrávky jsem se položil celým tělem a ve skluzu jsem míč donesl až do brány. Nechtěl jsem totiž riskovat, že bych míč netrefil, tak jsem se do toho raději položil celým tělem. Sice jsem se málem zranil o tyč, ale stálo to za to. Ale hlavně chci říct, že ty čtyři góly bych bez svých spoluhráčů nikdy nedal a chci jim za to moc poděkovat.

V mistrákách jsem dal hodně hattricků, ale čtyři góly nikdy. Zato v přáteláku v Opočně jsem dal pět gólů a v Petrovicích jsem dal šest gólů. To jsem hrál za Třebechovice.

Ano jsem. V Třebechovicích se mi střelecky dařilo.

Na jednu stranu jsem spokojený, ale na druhou stranu vím, že těch gólů mohlo být víc. Po druhém zápase jsem byl zraněn a myslel jsem, že budu muset na operaci. Ale vynechal jsem tři, čtyři zápasy. Potom se to sklidilo a sezonu jsem dohrál. Takže z tohoto pohledu jsem s pokojený.

Jak říkáš. Dobrý je za tři. :-) Lhota pod Libčany ta je někde jinde. Mají mladé šikovné kluky, pěkný areál a určitě si zaslouží postoupit. S ostatními mužstvy se dá hrát. Hlavně na našem domácím hřišti jsme schopni porazit kohokoliv. Když jedem ven, tak tam se na tom malinko podepisuje náš věkový průměr. Postupové ambice spíše ne. Páté místo asi odpovídá našim současným možnostem.

Ano to je můj bratranec. A přišli jsme spolu z Třebechovic.

Takhle se to říct nedá. Nevím, jestli jsem lídrem týmu. Ale přišlo nás víc kluků z béčka z Třebechovic, které bylo zrušeno. Po dohodě s panem Trubačem jsem ještě obnovil svou kariéru, a když jsem tady, tak chci být na hřišti znát a pomoct týmu za každé situace. To se snad daří.

Tohle je strašně těžká otázka. Tady nejde jen o náš klub. Kluci mají úplně jiná lákadla než je fotbal. Je asi na rodičích, aby těm dětem vypnuli ten počítač a řekli jim, ať se jsou proběhnout na hřiště, ať prostě zkusí sportovat. Protože jen málo dětí je takových, aby přišli sami.

Já mám od začátku mé kariéry zažité, že pouze poctivým tréninkem dosáhnu něčeho v zápasech. Trénoval jsem vždy rád a byl jsem i mockrát sám běhat. Vždy jsem poctivě absolvoval zimní přípravu a z toho jsem těžil celý rok. Mockrát jsem se přesvědčil, že když fotbalista nemá fyzičku, tak nemá sílu doběhnout protihráče, ani na kličku a ani na střelu. A prostě si ten fotbal neužije. Tato filosofie mě provází celý můj fotbalový život. V létě na tu přípravu malinko navázat a žiju z toho celý fotbalový rok.

Já osobně jsem ten konec sezony uvítal. I když počasí fotbalu přeje, tak těch zápasů bylo opravdu moc. Už také ty mé klouby si žádají odpočinout, ale zase vím, že na jaro se už budu těšit.

Zimní příprava bude a už máme i datum. Myslím, že začneme 16. ledna na umělce v Třebechovicích. A jak už jsem řekl. Teď si rád odpočinu a zimní přípravu začnu naplno. Určitě si na pár tréninků zajdu i s kamarády z Třebechovic. Takže rád začnu svou dvacátou šestou zimní přípravu :-).

Fandí mě a to je dobře. Já mám v práci pana doktora, který mi řekl: „Hrajte, pane Kouba, dokud to jde“. Toho se chci držet, a chci hrát, dokud to půjde. V Jeníkovicích je vynikající parta, výborný lidi kolem fotbalu. V létě se tam po zápase na pivku dobře sedí. Takže ano ještě chci vydržet. Na konec kariéry mi to tady moc vyhovuje.

Už s dorostu si mě v sedmnácti letech vytáhl trenér Skočdopole do áčka. To se hrál v Třebechovicích krajský přebor. Nakoukl jsem asi do dvou, nebo třech zápasů jako střídající hráč. Od dalších sezon jsem se stal stálým členem třebechovického áčka. V roce 1998 jsem odešel do Kostelce nad Orlicí, kde jsme postoupili do „A“ třídy. Po dvou letech jsem se vrátil. V roce 2010 jsem šel na hostování do Deštného v Orlických horách. Tam jsme postoupili do „B“ třídy a strávil jsem tam krásné tři roky. Vrátil jsem se do třebechovického béčka, které bylo po roce a půl zrušené. Chtěl jsem skončit s kariérou, ale zavolal mi pan Trubač z Jeníkovic a tak jsme se dohodli na pokračování. No a teď jsem v Jeníkovicích a jsem tady spokojen.

I já moc děkuji za poctu udělat rozhovor pro Váš web. A rozloučím se stylově, jako jeden náš legendární komentátor. „Sportu zdar a fotbalu zvlášť“ .